Mezinárodní olympijský výbor předběžně zrušil po téměř třech letech suspendaci Ruského olympijského výboru. Ruští sportovci se tak mohou zapojit do kvalifikací i kolektivních soutěží pro letní olympijské hry 2028 v Los Angeles. Sankce MOV přitom souvisely s ruským napadením Ukrajiny a také se začleněním sportovních organizací z anektovaných ukrajinských území do ruského olympijského systému.

Proti rozhodnutí se postavil Český olympijský výbor i ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný z Motoristů. Ten uvedl, že rozhodnutí udělá radost Kremlu a ruským sportovcům, ale je „nesmírně špatnou zprávou pro svět“. Zároveň připomněl, že Rusko je agresor a že sport v Rusku není jen sportem, ale součástí státní propagandy využívané režimem Vladimira Putina. Seznam Zprávy citovaly jeho vyjádření ještě obšírněji: „Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině a je odpovědné za desítky tisíc mrtvých, zraněných a spoustu utrpení.“

A právě tato věta spustila očekávatelný reflex. Část proruské scény nezačala řešit, zda je návrat ruských sportovců v době pokračující války morálně přijatelný. Místo toho začala Šťastnému vysvětlovat, že se mýlí už v základním bodě: prý není agresorem Rusko, ale Ukrajina, Spojené státy či „Západ“. Tedy přesně stejný narativ, který ruská propaganda šíří od začátku invaze: obrátit role útočníka a oběti.

Výrazně se ozvala například Lenka Tarabová z PRO. Ve veřejně dohledatelném facebookovém příspěvku napsala „absolutní nesouhlas s ministrem Šťastným“ a zopakovala heslo, že „politika do sportu nepatří“. Stejný rámec přitom použila i ruská strana: předseda Ruského olympijského výboru Michail Děgťarjov po rozhodnutí MOV prohlásil, že „olympijské hnutí musí zůstat bez politiky“. Tarabová tak fakticky přebírá argument, který v této kauze vyhovuje především Kremlu: dělejme, že sport je izolovaný ostrov, zatímco ruský stát dál vede agresivní válku.

Ještě syrovější reakci předvedl proruský aktivista Jiří Černohorský. Ten na sociální síti sdílel grafiku ČT24 s výrokem Borise Šťastného a připsal k ní, že se „další posral“, že takových podle něj nebude málo, a přidal známý citát připisovaný Karlu Krylovi o tom, že politikům se nevěří, ale kontrolují se. Pod příspěvkem se následně objevily komentáře typu „Rusko není agresor“ nebo útoky na podporu Ukrajiny. To už není debata o olympijských pravidlech. To je ukázkový příklad popírání ruské agrese.

U Černohorského nejde o náhodné vybočení. Česká televize jej už dříve označila za proruského aktivistu v souvislosti s opakovaným odstraňováním plachty ze sochy maršála Koněva v Praze 6. StopFake jej v téže kauze popisoval jako známého proruského aktivistu. Jeho aktuální reakce na Šťastného tedy zapadá do dlouhodobého vzorce: ruský stát je hájen i tam, kde je jeho odpovědnost za válku zcela zřejmá.

Fakta jsou přitom jednoznačná. Valné shromáždění OSN přijalo už v březnu 2022 rezoluci nazvanou přímo „Agrese proti Ukrajině“, v níž odsoudilo ruskou invazi a požadovalo stažení ruských jednotek z ukrajinského území. Tvrzení „Rusko není agresor“ tedy není alternativní názor na sport. Je to popírání základní reality mezinárodního práva i samotného průběhu války.

Argument „politika do sportu nepatří“ navíc v ruském případě selhává už na první pohled. Ruský stát dlouhodobě využívá sport k prestiži, domácí mobilizaci i propagandě. Na totéž upozornil i bývalý vodní slalomář Vavřinec Hradilek, podle kterého Rusko vyvíjí diplomatický tlak cíleně, protože sport je v Rusku „velmi propracovanou a účinně využívanou propagandou“ režimu. Jinými slovy: právě ti, kdo tvrdí, že „politika do sportu nepatří“, často přehlížejí, že Kreml sport politicky využívá systematicky.

Tato kauza je zajímavá i politicky. Boris Šťastný není politikem žádné „pražské kavárny“, Pirátů ani liberálního proudu. Je ministrem za Motoristy. Přesto stačilo, aby označil Rusko za agresora a ruský sport za nástroj státní propagandy, a část proruské scény ho okamžitě zařadila mezi nepřátele. Ukazuje se tím, že pro tuto část publika není podstatné, kdo výrok pronese. Podstatné je, zda se dotkne základního tabu: Rusko nesmí být pojmenováno jako agresor.

Verdikt: Výrok Borise Šťastného je fakticky obhajitelný. Rusko rozpoutalo válku proti Ukrajině, jeho agrese byla odsouzena OSN a sport je v ruském autoritářském systému dlouhodobě nástrojem propagandy. Reakce Lenky Tarabové, Jiřího Černohorského a části jejich publika naopak opakují známé proruské narativy: falešnou neutralitu, záměnu agresora a oběti a whataboutismus vůči USA či Ukrajině.

38ff739e b4af 4d61 9435 a61ccaaf66cb

administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Ve svém mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem.