Herní vývojář Daniel Vávra zveřejnil další ostrý útok na Český rozhlas a veřejnoprávní média. Jako příklad uvádí debatu Českého rozhlasu Plus, v níž spolu diskutovali europoslanci Jan Farský ze STAN a Ondřej Knotek z ANO o střetu zájmů Andreje Babiše. Vávra tvrdí, že moderátor Lukáš Matoška nechal Farského mluvit, zatímco Knotka přerušoval a nenechal ho reagovat. Kritika konkrétní moderace je sama o sobě legitimní. Pokud má posluchač pocit, že moderátor měřil hostům rozdílným metrem, má právo to říci a podat stížnost Radě Českého rozhlasu. Problém začíná ve chvíli, kdy se z osobního dojmu stane důkaz údajné propagandistické sítě ovládající veřejnoprávní média.
Zmíněná debata skutečně existuje a týkala se Babišova střetu zájmů. Český rozhlas ji uvedl jako diskusi, v níž Knotek tvrdil, že Babiš učinil dostatečná opatření k vyloučení střetu zájmů, zatímco Farský oponoval, že právní závěr je podle něj jednoznačný. Férový rozbor by mohl zkoumat, kolik času oba hosté dostali, kolikrát byli přerušeni, zda moderátor kladl oběma podobně tvrdé otázky a zda se některému z hostů skutečně znemožnila odpověď. Bez takové analýzy ale nelze tvrdit, že šlo o „absolutní manipulaci“ nebo záměrnou strategii. To jsou už silná obvinění, která vyžadují silné důkazy.
Vávra však nejde cestou věcné mediální analýzy. Používá emotivní nálepky jako „hejt“, „propaganda“, „partička“, „pseudo autority“ nebo „kámoši miliardářů“ a přidává osobní útoky na politiky, moderátory, komentátory i experty. Takový jazyk může být účinný na sociálních sítích, ale nenahrazuje argument. Je rozdíl mezi tvrzením „moderátor měl být důslednější vůči oběma hostům“ a tvrzením „veřejnoprávní rozhlas nemá s veřejnoprávností nic společného“. První tvrzení je ověřitelné. Druhé je ideologický soud, který Vávra nepodkládá systémovými daty.
Podstatné je i to, že Český rozhlas není „státní rozhlas“ v tom smyslu, jak to Vávra naznačuje. Je to médium veřejné služby zřízené zákonem. Zákon o Českém rozhlasu stanoví, že jeho hlavním úkolem je poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace. Kodex Českého rozhlasu zároveň ukládá moderátorům diskusních pořadů nestrannost a povinnost usilovat o otevřenou výměnu názorů mezi hosty. Právě o tato pravidla se lze opřít při kritice konkrétního pořadu. Ale z existence pravidel ani z jedné sporné moderace neplyne, že celý rozhlas je propagandistický aparát.
Vávrovy útoky navíc přicházejí v době, kdy se v Česku vede zásadní spor o budoucnost financování veřejnoprávních médií. Vláda ANO, SPD a Motoristů oznámila záměr zrušit televizní a rozhlasové poplatky a financovat Českou televizi a Český rozhlas ze státního rozpočtu. Kritici varují, že takový model by mohl zvýšit závislost médií veřejné služby na aktuální politické většině, protože o objemu peněz by každoročně rozhodovali politici. Senát se proti rušení poplatků postavil právě s argumentem, že převod na státní rozpočet může vystavit média veřejné služby politické zvůli.
Je proto relevantní upozornit, že Vávra v poslední době veřejnoprávní média kritizuje opakovaně a dlouhodobě. V dubnu 2026 například v rozhovoru pro deník TO prohlásil, že veřejnoprávní média jsou podle něj „absolutní přežitek“ a „naprosto zbytečná věc“. Nelze bez přesného monitoringu tvrdit, že „každý druhý“ jeho status je o České televizi nebo Českém rozhlasu, pokud nemáme spočítaný konkrétní vzorek jeho příspěvků. Lze ale doložit, že odpor k veřejnoprávním médiím není u Vávry jednorázová reakce na jednu debatu, nýbrž součást širšího postoje.
To samo o sobě není problém. Veřejnoprávní média mají být pod veřejnou kontrolou a kritika jejich práce je legitimní součást demokracie. Problém je, když kritika přestane rozlišovat mezi konkrétním pochybením, systémovou slabinou a konspiračním rámcem. Vávra neříká pouze „nelíbila se mi moderace“. Tvrdí, že veřejnoprávní média ovládá jedna ideová skupina, že ostrakizují nepohodlné hlasy a že mají být zrušena bez náhrady. Takový závěr ale z uvedených příkladů nevyplývá.
Verdikt: zavádějící rámování. Vávra může oprávněně kritizovat konkrétní pořad Českého rozhlasu a žádat vyhodnocení nestrannosti moderace. Z jeho osobního dojmu, emotivního popisu a řetězení vztahů však neplyne důkaz, že Český rozhlas nebo Česká televize fungují jako koordinovaná propaganda. V době, kdy se řeší přesun financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet, podobná rétorika neposiluje věcnou debatu o kvalitě médií, ale spíše vytváří atmosféru, v níž se z kritiky stává záminka pro jejich politické oslabení.