Na Facebooku se šíří příspěvek, podle něhož Lotyšsko označilo útok na studentskou kolej ve Starobilsku za „kremelskou dezinformaci“. Autor textu tvrdí, že lotyšská zástupkyně v OSN cynicky zpochybnila krvavý útok, při němž mělo zemřít šest lidí a desítky dalších měly být zraněny. Příspěvek končí hrubou dehumanizující urážkou diplomatky, kterou označuje za „gestapáckou svini“. Už tento jazyk napovídá, že cílem není věcná debata o obětech války, ale vyvolání nenávisti a přijetí ruského výkladu událostí.
Fakta jsou složitější. Útok na odbornou školu a kolej ve Starobilsku v Ruskem okupované části Luhanské oblasti skutečně vyvolal znepokojení OSN. Ta uvedla, že podle zpráv mělo dojít k mrtvým a zraněným civilistům, včetně dětí. Zároveň ale OSN jasně upozornila, že do oblasti pod dočasnou ruskou okupací nemá přístup a podrobnosti hlášeného útoku nemůže nezávisle ověřit. To je v této kauze podstatné: veřejný prostor zde nepracuje s nezávisle potvrzeným vyšetřováním, ale především s tvrzeními stran války.
Ukrajina odmítá, že by úmyslně útočila na civilisty. Podle zpráv médií ukrajinská strana tvrdí, že zasáhla ruskou vojenskou infrastrukturu, nikoli civilní cíl jako takový. Ruský prezident Vladimir Putin naopak slíbil odvetu a obvinil Kyjev z útoku, při němž podle ruské verze zemřelo šest lidí. Právě v takových situacích je důležité rozlišovat mezi existencí lidské tragédie a tím, kdo ji politicky interpretuje a jaké důkazy k tomu předkládá.
Lotyšsko v této souvislosti nezpochybňuje obecně utrpení civilistů. Zpochybňuje ruskou verzi událostí a širší obvinění Moskvy, že Ukrajina údajně připravuje nebo provádí útoky z lotyšského území. Jen několik dní před touto kauzou ruský velvyslanec při OSN Vasilij Něbenzja tvrdil, že Ukrajina plánuje vypouštět drony z Lotyšska a dalších pobaltských států. Lotyšská zástupkyně při OSN Sanita Pavļuta-Deslandesová tato tvrzení odmítla jako „čistou fikci“ a lotyšské ministerstvo zahraničí si kvůli ruským hrozbám předvolalo zástupce ruské mise.
Proruský příspěvek proto používá manipulativní zkratku. Místo aby vysvětlil, že se vedle tragédie ve Starobilsku řešila také ruská obvinění vůči Lotyšsku a Pobaltí, předkládá čtenáři emocionálně vypjatý obraz: Lotyšsko prý „popírá mrtvé děti“ a evropští diplomaté údajně pohrdají oběťmi, protože jsou morálně zvrácení. Tento rámec přesně odpovídá ruské propagandistické technice: vzít civilní oběti jako morální štít, připojit obvinění Západu z bezcitnosti a protivníka označit za fašistu či nacistu.
Nejde přitom o první útok ruské propagandy na Lotyšsko. Lotyšský Úřad pro ochranu ústavy SAB dlouhodobě upozorňuje, že ruské narativy vykreslují Lotyšsko jako „nacistický stát“, loutku Velké Británie a Spojených států nebo jako selhávající stát. Podle SAB Moskva dříve podobně útočila na Ukrajinu a nyní stejný typ narativů používá také proti všem třem pobaltským státům.
Podobné příklady eviduje i databáze EUvsDisinfo. Ta opakovaně popisuje prokremelská tvrzení, podle nichž je „rusofobie“ a „neonacismus“ v Pobaltí a na Ukrajině normou. Taková tvrzení nejsou neutrálním historickým komentářem, ale součástí širší dezinformační kampaně, která má ospravedlňovat ruskou agresi, tlak na sousední státy a hrozby vůči zemím NATO.
Stejný mechanismus je patrný i v aktuálním facebookovém příspěvku. Autor neřeší, co lze nezávisle ověřit, kdo má přístup na místo útoku, zda Rusko doložilo své tvrzení a jak přesně zněl kontext vystoupení diplomatů v OSN. Místo toho přebírá ruský výklad, přidává emotivní obvinění a končí osobní nenávistnou nálepkou. To není fact-check ani pietní připomínka obětí, ale propaganda využívající tragédii jako zbraň v informační válce.
Příspěvek tedy není izolovanou reakcí na jednu tragickou událost. Zapadá do dlouhodobého ruského narativu, který Lotyšsko a další pobaltské státy líčí jako „rusofobní“, „fašistické“ či „nacistické“. Tento rámec slouží k dehumanizaci protivníka, k ospravedlňování ruských hrozeb a k přesvědčování domácího publika, že Moskva pouze „brání“ Rusy před údajně nepřátelským Západem.
Verdikt:
Příspěvek je zavádějící a propagandistický. Využívá skutečnou tragédii, ale vytrhává výroky lotyšské diplomacie z kontextu, ignoruje neověřenost ruské verze a zapojuje dlouhodobý kremelský narativ o „fašistickém“ Pobaltí.
