Od roku 2014 se kolem Ukrajiny opakuje soubor ruských propagandistických narativů, které mají společný cíl: zpochybnit ukrajinskou státnost, ospravedlnit ruskou anexi Krymu, zakrýt roli Moskvy ve válce na Donbasu a později dodat zdánlivé důvody pro plnohodnotnou invazi v únoru 2022. Nejde o jednotlivé nahodilé hoaxy, ale o dlouhodobě budovaný rámec, v němž je Ukrajina líčena jako „fašistický“, „Západem ovládaný“ a vůči vlastním občanům zločinný stát.
Narativ: V Kyjevě proběhl fašistický převrat. Po pádu Viktora Janukovyče ruská propaganda začala Euromajdan líčit nikoli jako masové občanské protesty proti korupci a proti odmítnutí evropského směřování, ale jako Západem řízený puč. Tento obraz měl delegitimizovat novou ukrajinskou vládu a vytvořit dojem, že Rusko pouze reagovalo na extremistický chaos u svých hranic. Fakta: Ukrajina měla po roce 2014 své politické konflikty i krajně pravicové skupiny, ale tvrzení, že stát ovládli „nacisté“, neodpovídá realitě demokraticky zvolených institucí. Právě narativ o „nacistické Ukrajině“ označuje EEAS za dlouhodobě pěstovaný kremelský rámec, který Rusko následně použilo jako záminku pro invazi pod heslem „denacifikace“.
Narativ: Ukrajina osm let páchala genocidu Donbasu. Do tohoto rámce zapadá i motiv „Aleje andělů“. Památník dětských obětí v Doněcku je skutečný a civilní oběti války na Donbasu skutečně existovaly. Ruská propaganda z nich ale vytvořila jednostranný příběh, podle něhož ukrajinský stát systematicky vyhlazoval ruskojazyčné obyvatele. Fakta: Zprávy OSN nepopisují genocidu, ale ozbrojený konflikt s civilními oběťmi na obou stranách linie dotyku. OHCHR evidoval od dubna 2014 do konce roku 2021 tisíce civilních obětí, včetně obětí min, nevybuchlé munice a aktivních bojů. To je tragédie, nikoli důkaz o plánované genocidě.
Narativ: Válka na Donbasu byla čistě vnitřní občanská válka. Moskva se dlouho prezentovala jako pozorovatel nebo prostředník, nikoli jako aktér konfliktu. To umožňovalo tvrdit, že „Kyjev válčí proti vlastním lidem“ a Rusko jen pomáhá „utlačovaným“. Fakta: Tento výklad zamlčuje ruskou politickou, vojenskou a materiální roli v konfliktu. Evropský soud pro lidská práva v roce 2025 rozhodl, že Rusko nese odpovědnost za rozsáhlá porušování lidských práv na Ukrajině od roku 2014, včetně událostí souvisejících s Donbasem a sestřelením letu MH17.
Narativ: Krym se svobodně „vrátil“ do Ruska. Ruská propaganda prezentuje anexi Krymu jako legitimní sebeurčení obyvatel. Fakta: Z tohoto líčení mizí přítomnost ruských ozbrojených sil, převzetí kontroly nad poloostrovem, narychlo organizované hlasování bez mezinárodně uznaných standardů a následné připojení území k Rusku. Smyslem tohoto narativu je normalizovat porušení ukrajinské územní celistvosti a vytvořit precedent pro další ruské nároky.
Narativ: Rusko bylo vyprovokováno NATO a Západem. Podle této verze Moskva neměla na výběr, protože Ukrajina se stávala „protiruským projektem“ a NATO ji chtělo použít jako základnu proti Rusku. Fakta: Tento rámec obrací odpovědnost: agresor se staví do role oběti. Suverénní stát má právo rozhodovat o své zahraniční orientaci a samotná perspektiva ukrajinské spolupráce se Západem neopravňuje Rusko k anexi území, podpoře ozbrojených skupin ani k invazi. Právě přenášení viny na NATO patří k opakovaným ospravedlňujícím motivům ruské informační kampaně.
Narativ: Ukrajina je umělý stát a Ukrajinci nejsou skutečný národ. Tento motiv je možná nejnebezpečnější, protože neútočí jen na konkrétní vládu, ale na samotné právo Ukrajiny existovat. V propagandě se objevuje tvrzení, že Ukrajina je historický omyl, výtvor bolševiků nebo území patřící do „ruského světa“. Fakta: Ukrajinská státnost i ukrajinská národní identita mají vlastní historický vývoj. Popírání existence ukrajinského národa slouží především k tomu, aby se ruská agrese nejevila jako útok na cizí stát, ale jako údajné „sjednocování“ nebo „náprava dějin“.
Narativ versus fakta: Ruská propaganda pracuje tak, že bere skutečné problémy — civilní oběti na Donbasu, existenci krajně pravicových skupin, spory o jazykovou politiku nebo geopolitické napětí — a skládá z nich černobílý příběh. V něm je Ukrajina viníkem všeho, Rusko ochráncem a Západ skrytým režisérem. Fakta ukazují složitější obraz: válka na Donbasu měla reálné civilní oběti a porušování práva na více stranách, ale nešlo o „genocidu Donbasu“; Ukrajina měla politické problémy, ale nebyla „nacistickým státem“; a Rusko nebylo neutrálním pozorovatelem, nýbrž aktérem, jehož odpovědnost za porušování práv od roku 2014 potvrdily i mezinárodní instituce.