Předák sudetských Němců Bernd Posselt v rozhovoru pro MF DNES skutečně řekl, že s Benešovými dekrety nesouhlasí. Není tedy pravda, že by šlo o vymyšlený citát nebo mediální manipulaci. Důležité je ale dodat druhou část informace: Posselt zároveň uvedl, že o dekretech nechce mluvit ve svém projevu na sjezdu sudetských Němců v Brně, že podle něj jde o historickou a morální debatu, nikoli o požadavek právních nebo majetkových změn. Právě tato část se z mnoha rozhořčených reakcí na sociálních sítích vytrácí.
Posselt svůj postoj vysvětluje kritikou principu kolektivní viny. Odkazuje přitom na Václava Havla, který Benešovy dekrety v minulosti rovněž kritizoval právě z morálního hlediska. Podle Posselta byly dekrety „postavené na principu kolektivní viny“, zároveň ale dodává, že jde o historii, kterou dnes „už nemůžeme změnit“. V rozhovoru také výslovně odmítl, že by Sudetoněmeckému krajanskému sdružení šlo o právní nebo majetkovou debatu: „Nic takového nechceme měnit,“ uvedl podle citací převzatých ČTK a dalšími médii.
Přesto se na sociálních sítích i v politických vyjádřeních znovu rozběhl známý vzorec: z jedné věty se vyrobí obraz údajného útoku na českou suverenitu, poválečné uspořádání a památku obětí nacismu. Jenže tvrzení, že Posselt s dekrety morálně nesouhlasí, není totéž jako tvrzení, že požaduje jejich zrušení, otevření majetkových nároků nebo revizi výsledků druhé světové války. Právě tento posun je jádrem současné hysterie.
Citlivost tématu je pochopitelná. Benešovy dekrety se v českém prostředí dotýkají nacistické okupace, rozbití Československa, teroru, obětí i poválečného odsunu Němců. Jenže seriózní debata o dějinách nemůže stát na tom, že se jedna část minulosti připomíná a druhá se zakazuje vůbec pojmenovat. Česko-německá deklarace z roku 1997 přitom pracuje právě s oběma rovinami: německá strana lituje utrpení způsobeného českému lidu nacistickými zločiny a česká strana lituje utrpení a křivd způsobených poválečným vyháněním, nuceným vysídlením, vyvlastňováním a odnímáním občanství sudetským Němcům.
Důležitý je také vývoj samotného Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To už v letech 2015 a 2016 vypustilo ze svých stanov formulace o snaze získat zpět majetek zkonfiskovaný po druhé světové válce. Tato změna samozřejmě neznamená, že z dějin zmizely všechny spory a bolestivé interpretace. Znamená ale, že automatické tvrzení o současné snaze „vracet majetky“ nebo „rušit dekrety“ je přinejmenším zavádějící, pokud není doloženo konkrétními aktuálními požadavky.
Samotný sjezd sudetských Němců se má v Brně konat od 22. do 25. května 2026 jako součást festivalu Meeting Brno. Organizátoři akci rámují jako pokračování dialogu, smíření a partnerství. Meeting Brno uvádí, že půjde o první poválečné setkání vyhnaného německojazyčného obyvatelstva v původní vlasti a že cílem je nabídnout důstojný rámec dialogu. Odpůrci sjezdu naopak tvrdí, že akce otevírá staré rány. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů dokonce navrhla, aby se Poslanecká sněmovna od konání sjezdu distancovala a vyzvala organizátory k jeho zrušení.
Právě zde je ale třeba rozlišovat mezi legitimní historickou citlivostí a politickým strašením. Je legitimní připomínat, že nacistické Německo neslo odpovědnost za okupaci, rozbití Československa a válečné zločiny. Je legitimní vést spor o to, zda je vhodné pořádat sudetoněmecký sjezd právě v Brně. Není však korektní automaticky označovat každou debatu o poválečném odsunu a kolektivní vině za omlouvání nacismu, kolaboraci nebo útok na český národ.
Posseltův výrok je tedy pravdivý, ale jeho interpretace v části veřejného prostoru je silně přepjatá. Ano, řekl, že s Benešovými dekrety nesouhlasí. Zároveň ale řekl, že o nich na sjezdu hovořit nechce, že nejde o právní ani majetkovou změnu a že jde o historickou a morální rovinu. Z faktického hlediska je proto přesnější říci: Posselt Benešovy dekrety kritizuje jako symbol kolektivní viny, ale z dostupných vyjádření nevyplývá, že by v Brně chtěl otevírat jejich rušení, restituci majetku nebo revizi poválečného uspořádání.
Současná vlna rozhořčení tak ukazuje spíše sílu starého politického reflexu než nové faktické ohrožení. Sudetská karta v české politice stále funguje: stačí zmínit dekrety, odsun nebo landsmanšaft a z komplikované historické debaty se rychle stane mobilizační zkratka o zradě národa. Jenže právě proto je nutné oddělovat fakta od emocí. Historie nacismu se nesmí relativizovat. Stejně tak by se ale neměla zneužívat k tomu, aby se znemožnila jakákoli debata o morálních dilematech poválečného Československa.
