Když se v české veřejné debatě objeví téma sudetských Němců, část politické a dezinformační scény okamžitě sahá po osvědčeném scénáři. Nejde už o historickou diskusi, ale o práci se strachem: Němci se vracejí, hrozí majetkové nároky, česká suverenita je v ohrožení a domácí politici prý „zrazují národ“. Přesně takový obraz se podle analýzy Českých elfů rozjel i kolem sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.
Mezi 16. a 30. dubnem 2026 zaplavila české sociální sítě vlna příspěvků, která prezentovala setkání sudetoněmeckých krajanů jako řízenou provokaci. Hlavní sdělení bylo jednoduché: nejde o běžnou veřejnou akci, ale o pokus „morálně zlomit český národ“, relativizovat výsledky druhé světové války a připravit půdu pro zásah do české suverenity. Podle Českých elfů dosáhl tento narativ za patnáct dní přibližně 1,9 milionu zhlédnutí, přičemž největší vlna přišla kolem 25. dubna.
Taková argumentace nestojí na věcném rozboru konkrétního programu sjezdu, postojů jednotlivých účastníků nebo současných česko-německých vztahů. Pracuje především s takzvanou šikmou plochou. Z jedné události se vyrobí katastrofický scénář: sjezd v Brně má údajně vést k návratu sudetských Němců, majetkovým nárokům, popření poválečného uspořádání nebo dokonce k ohrožení samotné republiky. Drobný nebo izolovaný fakt je tak nafouknut do apokalyptického závěru.
Druhou technikou je nálepkování. Odpůrci tohoto narativu, politici nebo lidé volající po smíření jsou označováni jako „zrádci“, „revanšisté“, „fašisté“ či kolaboranti s Berlínem a Bruselem. Tato slova mají v českém historickém kontextu mimořádně silný emocionální náboj. Právě proto jsou v podobných kampaních účinná: nevedou k přesnější debatě o minulosti, ale aktivují strach, hněv a pocit ohrožení.
Třetím prvkem je personalizace nepřítele. Terčem se stal mimo jiné prezident Petr Pavel, který byl v části příspěvků líčen jako politik sloužící cizím zájmům. Místo debaty o konkrétních výrocích nebo skutečné politice se vytváří jednoduchý obraz: na jedné straně „národ“, na druhé straně „agent cizích mocností“. Takový rámec je pro propagandu výhodný, protože strach se šíří snáze, když má konkrétní tvář.
Zvlášť důležité je, kdo podobný obsah šířil. Podle Českých elfů se mezi zdroji objevily i kanály napojené na ruský propagandistický ekosystém, například neČT24, tedy nástupnický telegramový účet navazující na prostředí zakázaného Sputniku, nebo PRAVDA CZ, česká mutace sítě webů šířících proruské narativy. Vedle nich stejnou linku využívali také domácí političtí a aktivističtí hráči, včetně SPD, KSČM, Trikolory, Svobodných, Inovace republiky, Raptor TV nebo Vidlákových kydů.
To samo o sobě neznamená, že každý, kdo kritizuje sudetoněmecký landsmanšaft, je „ruský agent“ nebo součást organizované operace. Takové zjednodušení by bylo stejně problematické jako propaganda, kterou popisujeme. Kritika landsmanšaftu, Benešových dekretů nebo výroků jednotlivých německých politiků je legitimní součástí historické a politické debaty. Problém nastává ve chvíli, kdy se z historicky citlivého tématu vyrábí obraz bezprostředního ohrožení státu a kdy stejné emocionální rámce ve stejný čas šíří ruské propagandistické zdroje i část domácí politické scény.
„Sudetská karta“ v české politice funguje dlouhodobě. Vynořuje se opakovaně při prezidentských volbách, debatách o česko-německém smíření nebo při každé výraznější akci sudetoněmeckých organizací. Její účinnost stojí na tom, že se opírá o reálnou historickou zkušenost české společnosti: Mnichov, okupaci, nacistický teror i poválečné vysídlení. Právě proto je snadné takové téma zneužít. Propaganda nemusí vymýšlet emoce od nuly; stačí sáhnout po existující historické bolesti a zasadit ji do nového politického rámce.
Podstata této kampaně proto neleží v otázce, zda lze s landsmanšaftem souhlasit, nebo nesouhlasit. Jádrem problému je způsob, jakým byla událost interpretována: jako existenční útok na český národ a důkaz údajné zrady domácích elit. To už není historická polemika, ale typická práce s nepřítelem, strachem a pocitem obležení.
Čeští elfové na této kauze ukazují obecnější mechanismus hybridního vlivu. Propaganda lidem často přímo neříká, co si mají myslet. Místo toho jim nabízí, koho se mají bát. V tomto případě opět vytáhla starý obraz sudetského Němce jako hrozby, přidala k němu Berlín, Brusel, prezidenta Pavla a domácí „zrádce“. Výsledkem je směs, která se tváří jako obrana národa, ale ve skutečnosti především rozděluje společnost a odvádí pozornost od věcné debaty.
Rozpoznání těchto technik je přitom nejlepší obranou. Jakmile vidíme šikmou plochu, nálepkování a personalizaci nepřítele, můžeme se ptát jednodušeji: co se skutečně stalo, kdo to tvrdí, jaké má důkazy a komu šíření strachu politicky prospívá. Právě v tom podobné kampaně ztrácejí sílu.
