Jindřich Rajchl na sociálních sítích postavil proti sobě polského prezidenta Karola Nawrockého a českého prezidenta Petra Pavla. Nawrockého líčí jako vzor „silného lídra“, zatímco Pavla označuje za „hradní loutku“. Výčet na první pohled pracuje s reálnými politickými rozdíly: Nawrocki je ostřeji euroskeptický, národovecky orientovaný politik, zatímco Pavel podporuje pevné ukotvení Česka v EU a NATO. Problém je ale v tom, že Rajchl z těchto rozdílů skládá černobílý obraz, do něhož přidává nepřesnosti, vytržený kontext a nepodložené insinuace.
Pravdivé jádro má například tvrzení, že Nawrocki požádal polský Senát o vypsání referenda k evropské klimatické politice. Polská i mezinárodní média skutečně informovala, že prezident navrhl referendum o Green Dealu a dopadech unijní klimatické politiky na ceny energií, konkurenceschopnost či zemědělství. Rajchl z toho ale vytváří kontrast s Petrem Pavlem, který údajně „prosazuje vyšší výdaje na zbrojení a kšefty pro své sponzory“. To už je hodnotící a nepodložené obvinění. Vyšší obranné výdaje nejsou Pavlovým soukromým plánem, ale součástí širší dohody NATO: alianční státy se na summitu v Haagu v roce 2025 zavázaly směřovat do roku 2035 k výdajům ve výši 5 % HDP, z toho 3,5 % na základní obranné potřeby a 1,5 % na širší bezpečnostní výdaje.
Zavádějící je také bod o Lichtenštejnech a Benešových dekretech. Nawrocki skutečně opakovaně požaduje po Německu válečné reparace za druhou světovou válku. To však samo o sobě nedokládá Rajchlovo tvrzení, že Pavel „pomáhá Lichtenštejnům obejít Benešovy dekrety“. V minulosti se vedla debata o mimosoudním řešení česko-lichtenštejnského sporu, nikoli o tom, že by prezident mohl sám rušit nebo obcházet Benešovy dekrety. Lead Stories už dříve ověřoval podobné tvrzení a uzavřel, že Pavel neprosazoval prosté vracení majetku, ale mluvil o možnosti dohody či společné správy; české soudy navíc majetkové nároky Lichtenštejnské knížecí nadace odmítly.
Podobně zjednodušující je pasáž o Ukrajincích a UPA. Polsko skutečně řešilo incident na varšavském koncertu, při němž byla vidět červeno-černá vlajka spojovaná s UPA, a oznámilo řízení o vyhoštění 57 Ukrajinců a šesti Bělorusů. Jenže dostupné zprávy mluví šířeji o výtržnostech, narušení veřejného pořádku a agresivním chování, nikoli jednoduše o tom, že šlo o „desítky Ukrajinců, kteří mávali vlajkami UPA“. Reuters navíc připomněl, že polský premiér Donald Tusk v této souvislosti varoval před tím, aby Rusko využívalo napětí mezi Polskem a Ukrajinou. Rajchlův kontrast s Pavlem a Posseltem je opět spíše nálepkou než věcnou argumentací. Pavel Berndu Posseltovi v roce 2023 poděkoval za zlepšování česko-německých vztahů; označení, že se s ním „paktuje“, je politická dehonestace, ne faktický popis události.
U eura a práva veta Rajchl pracuje s reálnými postoji Petra Pavla, ale opět je posouvá do dramatické zkratky. Pavel skutečně podporuje přijetí eura a opakovaně mluví o tom, že by evropská měna mohla být pro českou ekonomiku přínosem. Prezident však nemůže korunu sám „nahradit eurem“; jde o rozhodnutí vlády a parlamentu. Stejně tak Pavel otevřel debatu o omezení jednomyslnosti v některých otázkách EU a v poslední době mluvil i o hlubší evropské integraci. Z toho ale neplyne, že by chtěl „rozpustit Českou republiku“. Jak připomínala Česká televize už při debatě o právu veta, případnou změnu pravidel by musely schválit všechny členské státy, tedy i Česká republika.
Rajchlův příspěvek tak není prostým souborem vymyšlených tvrzení. Je účinnější právě proto, že vychází z několika skutečných rozdílů mezi Nawrockým a Pavlem. Manipulace spočívá ve výběru jen těch faktů, které podporují obraz „silného vlastence“ proti „slabému probruselskému prezidentovi“, a v doplnění expresivních nálepek, pro něž nepředkládá důkazy. Výsledkem není věcné srovnání dvou prezidentů, ale politická agitace, která nahrazuje kontext dojmem a fakta hodnotícími zkratkami.