Představitelé Motoristů v posledních týdnech opakovaně vyvolali kritiku kvůli slovům, která nepůsobí jako běžná politická nadsázka, ale jako jazyk dehumanizace. Nejprve Filip Turek mluvil o „parazitech“ a „deratizaci“ v souvislosti s lidmi působícími na ministerstvech, později šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka v televizní debatě řekl, že některé lidi, které jeho vystupování rozčiluje, považuje za „méněcenné“. Jednotlivě by šlo tato slova vykládat jako hrubost nebo nevkusnou provokaci. V souhrnu ale vytvářejí vzorec, který je historicky zatížený a v demokratické politice mimořádně problematický.

Filip Turek podle Seznam Zpráv na oslavě XTV označil část lidí na „motoristických“ resortech za „parazity“, které je třeba „deratizovat“. Novinky jeho výroky popsaly ještě šířeji: úředníky označil za „parazity“, mluvil o „deratizaci“ a novináře nazval „chátrou“. Po kritice se Turek hájil tím, že podle něj nemluvil o úřednících jako celku, ale o „neziskových organizacích“ či lidech „nalezlých“ ve státní správě. Česká televize uvedla, že se úředníkům omluvil „pokud se jich to dotklo“, zároveň ale výroky kritizovali i politici ANO včetně Andreje Babiše a Aleny Schillerové.

Petr Macinka na Turkovu kauzu nenavázal uklidněním situace, ale dalším sporným výrokem. V Partii CNN Prima News řekl, že se „určitě nepolepší“, a dodal: „Kolikrát vidím, že se rozčilují lidi, které já považuji za méněcenné.“ CNN Prima News i Deník N popsaly, že výrok okamžitě vyvolal kritiku opozice; ministr dopravy Martin Kupka jej označil za „absolutní tupost“ a část kritiků mluvila o rétorice připomínající nacistický slovník.

Proč je to problém? Slova jako „parazit“, „deratizace“ nebo „méněcenný“ nejsou jen obyčejné nadávky. V politickém kontextu posouvají protivníka z role názorového soupeře do role biologického nebo hygienického problému: škůdce, nákazy, něčeho, co má být odstraněno. Právě tento princip byl typický pro totalitní propagandu 20. století. Holocaust Encyclopedia uvádí, že nacisté chápali svět jako boj „nadřazených“ a „méněcenných“ ras. Nacistická propaganda zároveň opakovaně zobrazovala pronásledované skupiny jako havěť, parazity nebo nemoc; příkladem je i propagandistický motiv, v němž byli Židé líčeni jako „vši“ šířící tyfus.

To samozřejmě neznamená, že každý politik, který použije slovo „parazit“ nebo „méněcenný“, je nacista. Takové tvrzení by bylo nepřesné a analyticky slabé. Podstatné je něco jiného: demokratický politik, natož ministr, by měl vědět, že jazyk, který druhým lidem upírá plnou hodnotu, je za hranou legitimní politické kritiky. Kritizovat úřední aparát, neziskové organizace, opozici nebo média je zcela legitimní. Označovat lidi za „parazity“, mluvit o jejich „deratizaci“ a následně mluvit o kriticích jako o „méněcenných“ už ale není věcná kritika, nýbrž slovník odlidštění.

U Motoristů navíc nejde o první kontroverzi související s krajně pravicovou nebo nacistickou symbolikou. Média už dříve informovala o kauzách Filipa Turka kolem zdvižené pravice, číselné symboliky 88 či starších výroků zmiňujících Hitlera; některými případy se zabývala policie. Část případů byla odložena nebo nebyla pravomocně uzavřena způsobem, který by dokazoval trestní vinu. Politická rovina je ale odlišná od trestněprávní: i když určitý výrok nemusí naplnit skutkovou podstatu trestného činu, může být veřejně nepřijatelný a nebezpečný tím, že normalizuje jazyk, který v minulosti předcházel vylučování, nenávisti a násilí.

Závěr je proto poměrně jasný: Motoristé opakovaně čelí skandálům, v nichž jejich představitelé používají nebo relativizují slovník a symboliku historicky spojenou s nacistickou či krajně pravicovou dehumanizací. Nelze automaticky tvrdit, že každý takový výrok je vědomým nacistickým odkazem. Současně ale platí, že souběh výrazů „paraziti“, „deratizace“ a „méněcenní lidé“ je politicky mimořádně závažný. Ve veřejné debatě nejde jen o ostrost slov, ale o to, zda se z oponentů stávají lidé s jiným názorem — nebo „méněcenný“ problém, který má být odstraněn.


administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Ve svém mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem.