Na nádražích a dalších veřejných místech se objevila zvláštní příloha novin Inovace Republiky, věnovaná česko-německým vztahům, Benešovým dekretům, odsunu, nacistickým plánům a sudetoněmeckému sjezdu v Brně. Tiskovina na první pohled působí jako historická příloha. Při bližším čtení je ale zřejmé, že nejde o vyvážený výklad dějin, nýbrž o jednostranně složený obraz, který dnešní sudetoněmecký sjezd rámuje především přes Henleina, nacismus, rozbití Československa a poválečnou obranu Benešových dekretů.
Nejde o anonymní leták bez vydavatele. Periodikum INOVACE REPUBLIKY (noviny) je evidováno u Ministerstva kultury pod číslem MK ČR E 24773. Jako vydavatel je uvedena Nová organizace společnosti, spolek, periodicita je stanovena na 12 čísel ročně a titul je v databázi od 20. listopadu 2025. Samotné články v protisudetské příloze ale podle dostupných fotografií nejsou podepsány konkrétními autory. U historicky citlivého tématu, které se bezprostředně dotýká současné politické události, je to podstatný problém transparentnosti.
Za spolkem jsou veřejně dohledatelní především Robin Čumpelík a Monika Šatavová. Starší politické stopy přitom nevedou k běžnému nacionalistickému prostředí. Čumpelík byl v roce 2012 navrhujícím občanem prezidentské kandidatury Taťany Fischerové a Šatavová v minulosti kandidovala za Klíčové hnutí, tedy v občansko-ekologickém okruhu blízkém Fischerové. To původně mohlo působit jako paradox: protisudetská tiskovina nevychází z prostředí klasické krajní pravice, ale od lidí se staršími vazbami na jiný typ občanského aktivismu.
Novější veřejná aktivita Inovace Republiky však ukazuje jiný posun. Projekt se v posledních letech výrazně věnuje tématům kolem covidu, očkování, pandemických opatření, údajné cenzury a kritiky institucí. Na veřejných facebookových výstupech Inovace Republiky / Robin Čumpelík IR se objevují příspěvky o zablokování YouTube kanálu kvůli rozhovoru s německým lékařem Wolfgangem Wodargem, označované jako „cenzura“. Jinde projekt propaguje rozhovor s Wodargem pod titulkem „NATO a pandemie?“ a uvádí tvrzení, že „NATO koordinovalo řízení pandemie“.
Wodarg je pro tento kontext důležitý. V době prasečí chřipky H1N1 kritizoval vliv farmaceutických firem a otázka transparentnosti rozhodování kolem pandemie byla skutečně předmětem jednání na evropské úrovni. Během pandemie covidu-19 se ale Wodarg stal jednou z výrazných postav covidového skepticismu a šíření sporných tvrzení. Fact-checkingové organizace například vyvracely tvrzení, že covidové vakcíny způsobují neplodnost; tato obava se šířila mimo jiné v návaznosti na petici Wodarga a bývalého zaměstnance Pfizeru Michaela Yeadona.
Tomu odpovídá i knižní nabídka Inovace Republiky. Na jejím webu je k dostání Čumpelíkova Česká cesta z covidu, ale také tituly jako Falešné pandemie Wolfganga Wodarga, Pravda o covidu Josepha Mercoly a Ronnieho Cumminse nebo Je COVID-19 biologická zbraň?. Nejde tedy jen o náhodný jeden rozhovor, ale o širší tematický okruh, v němž Inovace Republiky dlouhodobě pracuje s narativy o zneužití pandemie, cenzuře, selhání institucí a skrytém řízení společnosti.
Právě v tomto světle působí protisudetská příloha srozumitelněji. Není to klasická stranická propaganda SPD nebo radikální pravice. Spíše zapadá do širšího vzorce alternativně-aktivistické komunikace: vezme se reálné téma, reálné historické trauma a reálné dokumenty, ale poskládají se tak, aby posilovaly nedůvěru k současným institucím, elitám, dialogu a smíření. V covidových tématech to byla nedůvěra k WHO, vládám, vakcínám a médiím; v sudetoněmeckém tématu se podobná logika obrací proti sjezdu v Brně.
Problém přílohy proto není v tom, že připomíná nacistické zločiny. Ty jsou reálné a připomínat se mají. Problém je v tom, že z česko-německých dějin vybírá hlavně jednu polovinu: Mnichov, Henleina, nacistické plány, Benešovy dekrety a poválečné obhajoby odsunu. Prakticky chybí poválečné násilí na německých civilistech, brněnský pochod smrti, česko-německá deklarace z roku 1997, změna stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu i současný rámec brněnského sjezdu, který spolupořadatelé představují jako akci dialogu a smíření.
Výstižnější než označit noviny za prosté „fake news“ je proto mluvit o selektivní propagandě. Tiskovina nestojí výhradně na výmyslech. Právě naopak: používá skutečné dějiny, skutečné citace a skutečné bolesti. Ale vybírá z nich jen to, co podporuje předem daný obraz ohrožení. A když takový materiál vychází z okruhu, který už dříve pracoval s covidově-skeptickými a anticenzurními narativy, není to náhoda. Je to další příklad stejné metody: reálné téma, jednostranný výběr, dramatický rámec a mobilizace nedůvěry.
