Na výročí tragédie v Oděse se pravidelně vrací tvrzení, že 2. května 2014 „ukrajinští nacisté“ plánovaně upálili desítky proruských civilistů v Domě odborů. Tento obraz je jedním z nejtrvalejších propagandistických narativů ruské státní a proruské mediální scény. Skutečnost byla tragická, krvavá a dodnes nedostatečně vyšetřená, ale dostupné zprávy OSN, Rady Evropy i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ji nepopisují jako předem naplánovaný masakr jedné strany. Popisují násilné střety dvou znepřátelených skupin, fatální selhání policie a záchranných složek a následné selhání ukrajinských úřadů při vyšetřování.
Podle Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině zahynulo 2. května 2014 v Oděse celkem 48 lidí a zhruba 247 dalších bylo zraněno. Události se skládaly ze dvou částí: nejprve ze střetů v centru města, při nichž bylo zastřeleno šest mužů, a následně z nepokojů na Kulikově poli a požáru Domu odborů, kde zemřelo dalších 42 lidí. Nešlo tedy o jednoduchý příběh „ozbrojených nacistů proti bezbranným civilistům“, ale o eskalaci pouličního násilí v mimořádně napjaté situaci po Majdanu, anexi Krymu a sílících proruských mobilizacích na jihu a východě Ukrajiny.
Klíčové je, jak násilí začalo. Závěry, na které odkazují mezinárodní instituce i analytici, se shodují v tom, že prvotním spouštěčem byl útok proruských aktivistů na pochod za jednotnou Ukrajinu. Tento pochod pořádali mimo jiné fotbaloví fanoušci a podporovatelé jednotné Ukrajiny. Po útoku následovaly střety, při nichž byly používány střelné zbraně, kameny, hole i zápalné lahve, a to na obou stranách. CEPA shrnuje závěry nezávislých vyšetřování tak, že po prvotním útoku proruských aktivistů se násilí rozšířilo a zbraně používaly obě skupiny.
Po střetech v centru se část proruských aktivistů stáhla na Kulikovo pole a do Domu odborů. Proukrajinská skupina mezitím dorazila k táboru proruských aktivistů, který byl zničen. Následně se situace vymkla kontrole: zápalné lahve létaly směrem na budovu i z budovy, z oken a střechy Domu odborů. Právě proto nezávislé zprávy neurčily, že by požár jednoznačně a plánovaně založila jedna konkrétní strana. To neznamená, že nikdo nenese odpovědnost. Znamená to, že propagandistická verze o předem připraveném upálení lidí uvnitř budovy neodpovídá tomu, co bylo zjištěno.
Ukrajinský stát však v celé tragédii selhal. Evropský soud pro lidská práva v březnu 2025 rozhodl, že Ukrajina porušila právo na život, protože její orgány neudělaly vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat: nezabránily násilí, nedokázaly je po vypuknutí zastavit, nezajistily včasnou záchranu lidí uvězněných v hořící budově a následně nevedly účinné vyšetřování. To je velmi vážné konstatování. Nejde ale o potvrzení ruského narativu, že „ukrajinští nacisté“ provedli plánovaný masakr. Právě tuto dezinterpretaci rozsudku už zachytila i databáze EUvsDisinfo.
Propaganda tragédii dlouhodobě zjednodušuje a emocionálně přepisuje. Tvrdí, že šlo o „fašistický masakr“, že oběti byly nahnány do budovy a upáleny zaživa, případně že šlo o důkaz genocidy rusky mluvícího obyvatelstva. Tyto verze vynechávají prvotní útok proruských aktivistů na pochod za jednotnou Ukrajinu, střelbu, oboustranné používání zápalných lahví i skutečnost, že někteří proukrajinští aktivisté lidem z hořící budovy pomáhali. CEPA upozorňuje, že ruská média začala událost líčit jako masakr ukrajinských nacionalistů prakticky okamžitě, ještě když budova dohořívala, a tento obraz udržovala navzdory závěrům několika nezávislých šetření.
Oděse z 2. května 2014 tak zůstává tragédií, nikoli jednoduchým propagandistickým symbolem. Zemřeli lidé, ukrajinské úřady selhaly v prevenci, zásahu i vyšetřování a pozůstalí mají právo na spravedlnost. Zároveň ale dostupné důkazy nepodporují tvrzení, že šlo o předem připravený masakr proruských civilistů ze strany „ukrajinských nacistů“. Právě takové zkratky sloužily a slouží k ospravedlňování ruské agrese proti Ukrajině: skutečnou tragédii přeměňují v politickou munici, v níž se fakta vybírají selektivně a nepohodlné části příběhu mizí.