Kauza kolem Mikaela Oganesjana znovu ukazuje, jak snadno se v českém online prostoru zaměňuje soudní rozhodnutí za zbraň v kulturní válce. V prostředí některých konzervativních a dezinformačních profilů se dlouhodobě šíří obraz Oganesjana jako člověka, který měl systematicky šikanovat aktivisty či páchal další excesy i v této konkrétní věci. Jenže v případě incidentu u petičního stánku před Úřadem vlády soud podle veřejně dostupných informací dospěl k závěru, že nešlo o trestný čin, a Oganesjana obžaloby zprostil. To je podstatný fakt, který nynější komentáře jeho odpůrců často zamlčují nebo relativizují.
Je přitom potřeba rozlišovat mezi dvěma věcmi. Jedna věc je Oganesjanova starší a nepochybně kontroverzní minulost, o níž média v minulých letech opakovaně informovala. Druhá věc je ale tato konkrétní kauza. A právě zde nelze po osvobozujícím rozsudku poctivě psát, že se „provinil“, když soudkyně Dana Šindelářová podle dostupných informací řekla opak. Státní zástupkyně Katarína Kandová sice podle iDNES navrhovala deset měsíců vězení a tvrdila, že se o trestný čin jedná, ale soud její výklad nepřijal. Dokud není veřejně k dispozici úplné písemné odůvodnění, je fér držet se právě tohoto rámce: obžaloba byla podána, žalobkyně vinila, soud zprostil.
Právě v tom je slabina narativu, který dnes šíří lidé jako Lenka Tarabová nebo Pavel Cimbál. Jejich příspěvky nejsou nestranným popisem reality, ale výkladem zainteresované strany sporu. Když Tarabová píše o „Oganesjanově gangu“ a když se kolem případu vytváří dojem, že vina byla v zásadě jasná a soudkyně jen údajně selhala, nejde o fakta, ale o aktivistickou interpretaci. Soud přitom právě tuto konstrukci v trestněprávní rovině nepotvrdil. A to je pro čtenáře důležitější než emotivní statusy, které si nárokují monopol na pravdu.
Nejproblematičtější je ale reakce části tohoto prostředí na samotnou soudkyni. Na vámi zaslaném screenshotu profil „Mne Neumlčíte“, spojovaný s Pavlem Cimbálem, po rozsudku zveřejnil vzkaz „Dobře si toto jméno zapamatujte“ a dodal, že „každá ochrana má tu krásnou vlastnost, že jednoho dne skončí“. Takový výrok už nepůsobí jako věcná kritika rozsudku, ale jako nepřímý nátlak na soudkyni. Jinými slovy: lidé, kteří rádi mluví o obraně svobody a spravedlnosti, ve chvíli nevyhovujícího rozsudku sklouzávají k rétorice, která má k respektu k nezávislé justici velmi daleko. Ostatně i z veřejně dohledatelných výstupů kolem Cimbála je zřejmé, že nejde o neutrálního komentátora, ale o aktéra dlouhodobého konfliktu s Oganesjanem.
To samozřejmě neznamená, že se z Oganesjana má stát hrdina. Jeho minulost zůstává kontroverzní a veřejně dohledatelné jsou i starší kauzy, v nichž byl spojován s výhrůžkami či jiným problematickým jednáním. Jenže právě proto je nutné oddělovat staré případy od nového řízení. Ve státě, kde mají mít soudy smysl, přece nemůže platit, že někdo bude označen za vinného v nové věci jen proto, že má špatnou pověst z minulosti. To by nebyla spravedlnost, ale davový soud.
Celá kauza tak nevypovídá jen o Oganesjanovi, ale i o části české dezinformační a radikalizované scény. Ta si ráda osobuje právo rozhodovat, kdo je viník a kdo oběť, bez ohledu na to, co nakonec konstatuje soud. Když verdikt zapadá do jejího vidění světa, slaví jej jako důkaz pravdy. Když nezapadá, přicházejí útoky na soudce, žalobce nebo média. V případu Oganesjan to vyšlo obzvlášť ostře: lidé, kteří ho dlouhodobě vykreslovali jako téměř jistého pachatele, se po osvobozujícím rozsudku nezastavili u sebereflexe, ale obrátili svou zlobu proti soudkyni. A právě to je možná na celé věci nejvýmluvnější.