Jindřich Rajchl v České televizi prohlásil, že si „nepamatuje jediný případ, kdy někdo bodal nožem do dětí a byl to rodilý Evropan“. To, že tuto větu skutečně pronesl, je doloženo zpravodajskými výstupy i jeho následnými vlastními příspěvky, v nichž argument dále rozvíjel. Jenže právě tento výrok ukazuje spíš selektivní paměť než znalost reality. Už samotný případ ze Southportu, k němuž Rajchl mířil, se týkal britského pachatele narozeného ve Walesu. Reuters ho opakovaně označila za britského teenagera a policie po útoku uvedla, že se narodil ve Walesu. Teprve následně se část veřejné debaty začala stáčet k tomu, že jeho rodiče přišli z Rwandy. Jinými slovy: Rajchl odmítl uznat jako „rodilého Evropana“ člověka narozeného v Evropě jen proto, že se mu nehodí jeho původ.
Rajchlův výrok navíc neobstojí ani fakticky. V Evropě existují zdokumentované případy útoků nožem na děti, jejichž pachateli byli místní, evropsky narození útočníci. Reuters například popsala případ z finského Oulu, kde 33letý muž s vazbami na krajní pravici vážně pobodal dvanáctileté dítě a útočil i na druhé. V Chorvatsku v prosinci 2024 zaútočil na základní škole v Záhřebu devatenáctiletý bývalý žák školy, zabil sedmileté dítě a další děti zranil. A v Polsku v roce 2023 devatenáctiletý útočník vnikl do sirotčince a nožem zabil dospívající dívku, dalších devět lidí zranil. Nejde tedy o žádnou neznámou nebo neexistující kategorii, ale o doloženou realitu, která Rajchlovo tvrzení přímo vyvrací.
Také česká realita ukazuje, jak zavádějící je převádět násilí na děti na otázku etnického původu. V Praze v roce 2019 policie zadržela matku podezřelou z ubodání devítiletého syna. Česká televize i další média popsala i případy, kdy matky své děti usmrtily jiným způsobem, například udušením. Samozřejmě nejde o totožné skutky a přesně stejné modus operandi jako v Rajchlově větě. O to víc je ale zřejmé, jak manipulativní je jeho konstrukce: z obrovsky tragického a složitého fenoménu násilí na dětech si vybral úzký výsek, aby jej mohl spojit s migranty a „neevropským“ původem. Kdyby chtěl mluvit poctivě o násilí na dětech, musel by připustit, že pachatelé jsou i mezi lidmi narozenými v Česku a Evropě.
Právě tady se dostáváme k rasovému podtextu výroku. Rada Evropy i Agentura EU pro základní práva dlouhodobě upozorňují, že automatické spojování etnicity s kriminalitou je diskriminační a že problematické je už samotné vytváření obecných profilů na základě původu, barvy pleti nebo náboženství místo konkrétního chování jednotlivce. Když Rajchl odmítá uznat britského občana narozeného ve Walesu za „rodilého Evropana“ a místo toho jeho čin používá jako argument proti lidem jiného původu, přesně tento mechanismus reprodukuje: nehodnotí konkrétního pachatele, ale podsouvá publiku, že určité skupiny jsou s podobnou kriminalitou spojeny přirozeněji než jiné.
Výrok Jindřicha Rajchla tedy není jen nepřesný. Je věcně vyvratitelný a současně pracuje s etnickým klíčem, který z evropsky narozených lidí dělá „neevropany“, pokud mají nevhodný rodinný původ. To není popis reality, ale politická manipulace. A právě v tom spočívá jeho nebezpečí: nevysvětluje násilí, nýbrž ho zneužívá k posilování předsudků. Rajchl si možná „nepamatuje“ případy evropských pachatelů útoků na děti. To ale nevypovídá o realitě. Vypovídá to především o tom, co si z reality vybírá.