Eskalace konfliktu kolem Íránu paralyzovala letecký provoz v části regionu a pro tisíce Čechů (včetně tranzitujících cestujících) to znamenalo reálný problém: zrušené lety, nejistota, rychle se měnící podmínky. Ministerstvo zahraničí samo současně varuje, že v regionu dochází k výraznému omezení leteckého provozu a návrat může být komplikovaný.
Jenže právě v takové situaci je klíčové, aby stát od začátku komunikoval konzistentně a transparentně: co ví, co neví, jaký je plán a jaká jsou pravidla prioritizace. V sobotu večer ale ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) pro ČT/Seznam Zprávy říkal, že „žádný repatriační let“ se teď nechystá. Současně se přitom vědělo, že v širším ohroženém regionu jsou tisíce českých občanů a v samotném Íránu tři Češi.
Během neděle a pondělí se rétorika i plány skokově měnily. Premiér Andrej Babiš nejprve mluvil o připravenosti vyslat lety do Egypta pro Čechy v Izraeli (s tím, že by se museli přesunout po zemi), následně po Bezpečnostní radě státu oznámil letadla do Egypta a Jordánska a zároveň se řešilo i zapojení Smartwings pro Omán. Jenže krátce nato přišly další „operativní“ změny – posuny časů, přesměrování destinací a korekce toho, co platí a neplatí.
Do toho se přidala druhá rovina chaosu: část lidí měla dojem, že „repatriační“ režim v praxi neznamená to samé pro všechny. Česká televize popsala situace, kdy se cestující (i registrovaní v DROZDu) dozvídali informace hlavně z médií, zatímco některé lety byly fakticky dostupné jen klientům konkrétních cestovních kanceláří. AČCKA pak veřejně apelovala, aby stát při obsazování repatriačních letů nerozlišoval mezi „organizovanými“ a individuálními cestujícími; Macinka to odmítal s tím, že stát rozdíly nečiní. Už jen to, že takový apel vznikl, ale ukazuje na výraznou komunikační nedůvěru a nejasná očekávání veřejnosti.
Další problém je kapacita vs. realita poptávky. Podle iROZHLASu bylo v ohroženém regionu v systému DROZD zaregistrováno zhruba 6 400 Čechů (v některých výstupech se objevuje i číslo okolo 6 700); a i když premiér uváděl, že zájem o repatriační lety byl nejprve kolem 650 lidí, situace se po dalších útocích a rušení spojů rychle měnila. To je přesně okamžik, kdy vláda nemá prodávat dojem „máme to zmáknuté“, ale otevřeně říct: kolik míst umíme do 24/48 hodin reálně dostat, jaká jsou pravidla priorit, a jak bude MZV informovat registrované osoby.
A do toho všeho se veřejná debata rozmělňovala výroky, které s repatriacemi nesouvisí, ale v krizové situaci působí jako dýmová clona: ministr Macinka v Otázkách Václava Moravce spekuloval o tom, že se íránský režim do 48 hodin rozpadne, nebo převezmou moc revoluční gardy. Nestalo se ani jedno (a hlavně: jde o prognózu, ne řídicí informaci pro uvízlé občany). V krizovém managementu je reputační škoda často stejná jako logistická: když se jednou ukáže, že stát komunikuje přepjatě nebo nekonzistentně, lidé přestávají věřit i legitimním instrukcím.
Shrnutí reality k veřejně dohledatelným výstupům z 1.–3. března 2026: vláda a MZV repatriační návraty nakonec rozběhly (v kombinaci státních/armádních kapacit a komerčních letů), ale průběh provázely protichůdné výroky, opakované změny plánů, nejasné podmínky a slabá přímá informovanost části registrovaných cestujících. To nejsou „drobné mouchy“ – v krizové situaci je to definice netransparentního a chaotického řízení.