V posledních dnech se po sociálních sítích šíří videa realitního makléře Jiřího Hanouska, který z Dubaje ujišťuje sledující, že ve městě „panuje klid“ a že „nad Dubají nelétají rakety“. Česká bulvární i lifestylová média jeho vystoupení rámují jako bagatelizaci rizik – ať už kvůli tónu, nebo kvůli tomu, že Dubaj je pro něj zároveň trh a byznys. ŽivotvČesku.cz i eXtra.cz popisují, že Hanousek se vysmívá obavám a obviňuje média z „fake news“, což vyvolalo silnou vlnu kritiky a hádek v komentářích.
Základní problém je, že osobní dojem z jedné části města a z krátkého časového úseku nevyvrací, že region skutečně zažívá bezpečnostní eskalaci. Pokud Hanousek ve videu říká, že „nic nevidí“ nebo „nic neslyší“, může to být v danou chvíli pravda – podobně jako může být pravda, že běžný život v některých čtvrtích pokračuje. To ale neznamená, že riziko neexistuje, jen že je proměnlivé v čase i prostoru a často se projevuje spíš v dopravě a krizových opatřeních než „raketami nad hlavami“ každého obyvatele.
K 2. březnu 2026 navíc existují tvrdé indikátory, že nejde jen o internetovou paniku: agentura Reuters uvádí, že po íránských útocích a širší eskalaci došlo k rozsáhlému narušení letecké dopravy, dočasným uzávěrám vzdušného prostoru a že dubajské mezinárodní letiště utrpělo menší škody; aerolinky proto rozjíždějí jen omezené lety, často repatriační. Podobně AP popisuje, že útoky zasáhly vnímání SAE jako „bezpečného přístavu“ a zmiňuje škody i zraněné v souvislosti s dopady útoků a zásahů protivzdušné obrany.
Do stejného obrazu zapadá i oficiální doporučení české diplomacie: Ministerstvo zahraničí ČR kvůli eskalaci konfliktu doporučuje cestovat do Spojených arabských emirátů jen ve zcela nezbytných případech a lidem na místě radí zvýšenou opatrnost a sledování pokynů bezpečnostních složek. Obdobně britské FCDO radí proti cestám s výjimkou nezbytných a lidem v SAE doporučuje „shelter in place“ (zůstat v bezpečí uvnitř a omezit pohyb). To nejsou dramatická prohlášení influencerů, ale standardní reakce států na situaci, kdy se riziko útoku či incidentu (včetně dopadů trosek) nedá vyloučit a současně hrozí logistické problémy, zejména s odlety.
Střízlivý závěr je tedy dvojí: Hanousek má pravdu v tom, že Dubaj není automaticky „válečná zóna“ a že část města může působit normálně, ale jeho ujišťování je zavádějící, pokud z něj vyplývá, že se „nic neděje“ a obavy jsou směšné. Reálné riziko dnes netkví primárně v běžné kriminalitě, ale v nepředvídatelných bezpečnostních incidentech a v dopadech na infrastrukturu (zejména leteckou dopravu), což potvrzují jak agenturní zprávy, tak cestovní varování. Pro čtenáře je užitečnější než hádka o to, zda „létají rakety“, sledovat konkrétní ukazatele: aktuální doporučení úřadů, stav vzdušného prostoru, omezení letů a pokyny místních bezpečnostních složek.