Hnutí SPD staví dlouhodobě část své komunikace na ostrém vymezování vůči islámu, migraci a „terorismu“ – symbolicky to ilustrují i starší kampaně s hesly typu „Ne islámu, ne teroristům“, které vyvolávaly kritiku a spory o hranice politické reklamy. V kontextu izraelsko-americké operace proti Íránu ale z vyjádření čelných představitelů SPD z posledních dnů vyčnívá spíše zdrženlivost až negativní rámování zásahu.
Předseda SPD Tomio Okamura o víkendu uvedl, že je „předčasné hodnotit dopady“ útoku, zároveň však operaci zasadil do narativu, že zásahy USA a spojenců v regionu podle něj nevedly ke „standardní demokracii“, ale naopak k terorismu, násilí a migrační vlně do Evropy. Tím fakticky zvolil interpretaci, která klade důraz na rizika eskalace a sekundární dopady (migrace, bezpečnost, ekonomika), nikoli na to, zda byl zásah legitimní či zda cílil na hrozby spojené s íránským režimem.
Europoslanec SPD Ivan David pak 28. února sdílel text připisovaný Seymouru Hershovi, který úder rámuje jako krok směřující k válce, zpochybňuje jeho účelnost a vykresluje jej jako výsledek manipulace Trumpa Netanjahuem; David k tomu přidal dovětek „už víme, že Trump se rozhodl zaútočit“. Formálně to není věta „odsuzuji“, ale jde o jasné šíření a zesílení kritického narativu vůči zásahu.
Tady se nabízí otázka, zda jde o „paradox“: proč strana, která se domácí rétorikou vymezuje proti islámu a islamismu, nereaguje na zásah proti Íránu (teokratickému režimu) jednoznačně podpůrně. Jedno faktické vysvětlení je, že SPD často pracuje se dvěma odlišnými rámci: doma používá islám hlavně jako symbol kulturního a bezpečnostního ohrožení spojeného s migrací, zatímco v zahraničně-politických tématech zdůrazňuje skepsi k USA/NATO a varování před „intervencemi“, které dle SPD generují chaos a migraci. Okamurovo víkendové vyjádření do této logiky přesně zapadá.
Druhý důležitý kontext je vztah Íránu k Rusku. Írán není jen „někde na Blízkém východě“: dlouhodobě je popisován jako klíčový partner Moskvy minimálně v rovině vojenské spolupráce, zejména kvůli dodávkám a technologickému transferu dronů Shahed pro ruské útoky na Ukrajinu. K tomu se přidává i formální prohlubování vztahů v podobě strategického partnerství, které Reuters popsal jako 20leté a zahrnující posílení spolupráce v bezpečnostních a obranných otázkách (bez výslovné doložky o vzájemné obraně).
Pokud SPD ve svých výstupech dlouhodobě tlačí protiválečný, protiintervenční a protiamerický rámec, pak jí může být politicky výhodnější reagovat „opatrně“ i v situaci, kdy cílem zásahu je režim, který SPD jinak mohla hodnotově kritizovat. V praxi je totiž pro stranu často klíčové, kdo je aktérem (USA/Izrael) a jaké to může mít dopady (migrace, ceny energií), nikoli jen povaha režimu v Teheránu. To je konzistentní i s tím, že Okamura zároveň připomíná obavu z Íránu se zbraněmi hromadného ničení, ale těžiště sdělení ponechává u kritiky „zásahů“ a jejich následků.
Je fér dodat, že v ostrém víkendovém zpravodajském okně (pátek–pondělí) není snadné dohledat jednotnou „stranickou linii“ od více tváří SPD v jedné podobě; dohledatelné jsou hlavně vyjádření předsedy a sdílení europoslance. To ale pro čtenáře stačí k popisu trendu: SPD se v reakci na úder na Írán nepřepnula do režimu „boj proti islamismu“, nýbrž do režimu „kritika intervencí a varování před následky“.
Pro faktický článek se proto dá použít střízlivá teze: nejde nutně o „rozkol“, ale o rozdíl mezi domácí mobilizační rétorikou (islám jako vnitropolitické téma) a zahraničně-politickým rámováním, které často kopíruje skepsi vůči USA a důraz na sekundární dopady konfliktů. Vzhledem k prokazatelně blízké spolupráci Íránu s Ruskem (včetně dronů pro válku proti Ukrajině a strategického partnerství) navíc platí, že „neutralita“ či kritika zásahu vůči Teheránu může v informačním prostoru objektivně působit jako postoj, který se nepřímo potkává se zájmy Moskvy – i když to SPD samozřejmě nebude takto formulovat.