Poslanec Jindřich Rajchl (PRO) zveřejnil na sociálních sítích příspěvek, v němž obvinil prezidenta Petra Pavla z toho, že „schválil okupaci Československa“, a současně tvrdil, že se český prezident při návštěvě Ukrajiny „šel poklonit nacistickým vlajkám UPA“. Obě tato tvrzení jsou nepravdivá a představují kombinaci faktických omylů, účelových zkreslení a emocionální manipulace.
Petr Pavel nemohl v roce 1968 schválit okupaci Československa už z prostého důvodu: v době invaze vojsk Varšavské smlouvy mu bylo šest let a neměl žádné politické ani rozhodovací postavení. Rajchl zde pracuje s logickým klamem, kdy pozdější osobní postoje dospělého člověka zpětně přisuzuje dítěti, které v dané době nemohlo nést žádnou odpovědnost. Takový postup je zjevně absurdní a nemá oporu v realitě.
Rajchl své tvrzení opírá o fakt, že Petr Pavel v roce 1987 ve vlastnoručně psaném životopise při žádosti o vstup do KSČ používal dobovou normalizační rétoriku, včetně obhajoby sovětské invaze. Tento dokument je dlouhodobě známý a prezident se k němu opakovaně veřejně vyjádřil. Pavel přiznal, že šlo o chybu mladého důstojníka, který se pohyboval v rámci totalitního systému, a za tyto výroky se omluvil. Zároveň invazi jednoznačně odsoudil jako porušení mezinárodního práva a opakovaně ji přirovnal k dnešní ruské agresi vůči Ukrajině.
Druhá část Rajchlova tvrzení – že se prezident Pavel ve Lvově „poklonil nacistickým vlajkám UPA“ – je rovněž nepravdivá. Z veřejně dostupných fotografií i zpravodajských reportáží Českého rozhlasu i dalších médií je zřejmé, že prezident navštívil městský hřbitov ve Lvově, kde uctil památku padlých ukrajinských vojáků zabitých při ruské invazi. Na místě se nacházely ukrajinské státní vlajky, nikoli symboly Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jak Rajchl tvrdí bez jakéhokoli důkazu.
Prezident Pavel během návštěvy Ukrajiny jednal o pokračování české muniční iniciativy, o pomoci ukrajinskému zdravotnictví a navštívil mimo jiné rehabilitační centrum Superhumans, které se stará o vojáky zraněné na frontě. Ve Lvově se setkal také se zástupci nevládních organizací a českými podnikateli. Celý program návštěvy byl transparentní a detailně medializovaný, což Rajchlovo tvrzení o „pokloně nacistům“ činí ještě méně obhajitelným.
Rajchlův příspěvek je typickým příkladem dezinformační techniky, která kombinuje historická traumata s aktuálním konfliktem a záměrně pracuje s emotivně silnými pojmy jako „nacismus“ či „okupace“. Tyto pojmy jsou však používány vytrženě z kontextu a bez ohledu na ověřitelná fakta. Výsledkem není legitimní kritika, ale manipulativní konstrukce, která má vyvolat rozhořčení a nedůvěru.
Za pozornost stojí i kontrast v tom, jak se jednotliví aktéři staví ke své minulosti. Petr Pavel se ke svému členství v KSČ i k normalizačním výrokům opakovaně postavil čelem, omluvil se a svou pozdější třicetiletou službou demokratickému státu se od minulého režimu jednoznačně distancoval. Naopak europoslanec Filip Turek svou neonacistickou minulost dlouhodobě bagatelizuje a v minulosti dokonce tvrdil, že rasistické a homofobní příspěvky na jeho sociálních sítích psal „někdo jiný“. I tento rozdíl v míře sebereflexe a odpovědnosti je při hodnocení podobných výroků podstatný.
Rajchlův status tak nelze chápat jako názorový spor či legitimní politickou kritiku, ale jako šíření nepravdivých tvrzení, která zkreslují realitu a zneužívají historii k politické agitaci. V době, kdy je Česká republika vystavena cíleným dezinformačním kampaním, je podobné jednání zvlášť nebezpečné – a o to důležitější je jej uvádět na pravou míru.