Na sociálních sítích se v posledních týdnech šíří zavádějící tvrzení, podle nichž by Ukrajinci, kteří během svátků krátkodobě cestují zpět do své vlasti, měli automaticky přijít o ochranu v zemích EU. Tyto příspěvky zároveň naznačují, že státy, které tak nečiní, páchají „vlastizradu“ nebo porušují mezinárodní právo. Jak ale potvrzují ministerstva, právní experti i mezinárodní instituce, jde o dezinformace, které neodpovídají platné legislativě ani realitě.
Drtivá většina Ukrajinců, kteří po ruské invazi v roce 2022 přišli na Slovensko, do Česka či do dalších zemí EU, nemá azyl, ale takzvané dočasné útočiště. Tento mimořádný mechanismus byl aktivován na základě unijní směrnice z roku 2001 a poprvé použit právě v reakci na válku na Ukrajině. Dočasná ochrana je založena na předpokladu hromadného útěku před konfliktem a zároveň počítá s tím, že se lidé po jeho skončení budou moci vrátit domů. Krátkodobé vycestování do země původu proto samo o sobě nevede ke ztrátě tohoto statusu.
Slovenské ministerstvo vnitra, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) shodně uvádějí, že osoby s dočasným útočištěm mohou cestovat, včetně návratů na Ukrajinu, aniž by tím přišly o právo pobytu. Omezení se mohou týkat pouze některých sociálních dávek v případě dlouhodobé nepřítomnosti, nikoli samotného právního statusu. Tvrzení, že návrat „dokazuje bezpečnost Ukrajiny“, je právně i fakticky chybné – bezpečnostní situace se posuzuje systémově, nikoli na základě individuálních cest.
Přísnější pravidla se týkají azylantů, tedy osob, kterým byl udělen azyl na základě individuálního pronásledování. I zde ale neplatí zjednodušené tvrzení, že jakákoli cesta domů automaticky znamená ztrátu ochrany. Podle právníků záleží na konkrétních okolnostech, délce pobytu i na tom, zda dotyčný aktivně využívá ochrany státních orgánů země původu. Krátkodobá návštěva, například z rodinných důvodů, sama o sobě není důkazem, že pronásledování pominulo.
Součástí dezinformačních příspěvků jsou i silná emotivní obvinění z „vlastizrady“ nebo „velezrady“ ze strany vlád či prezidentů. Právní experti však upozorňují, že tyto pojmy jsou používány zcela nesprávně. Vlastizrady se podle trestního práva může dopustit pouze občan daného státu za velmi specifických okolností a pojem „velezrada“ slovenská ani česká legislativa vůbec nezná. Jde tedy o čistě rétorický nástroj, nikoli o právní realitu.
Podobný narativ se přitom šíří i v Česku. Někteří politici a dezinformační aktéři interpretují fronty na hranicích nebo stará videa z Ukrajiny jako důkaz „vánoční turistiky“ či údajné bezpečnosti země. Tyto závěry ale stojí na vizuální manipulaci a absenci dat. Z jednotlivých záběrů nelze vyvozovat motivy lidí ani popírat realitu války, která na Ukrajině nadále probíhá. Ve výsledku tak nejde o věcnou debatu o migraci, ale o opakované šíření strachu a resentimentu pomocí nepravdivých a zjednodušených tvrzení.