Na jednání Poslanecké sněmovny k důvěře vládě a během interpelací se Andrej Babiš překvapivě přihlásil k narativům blízkým antivakcinačnímu hnutí. Prohlásil, že jeho vláda během pandemie covidu-19 „naslouchala špatným odborníkům“, „uvěřila Evropské unii ohledně vakcín, které nebyly až tak skvělé“, a že právě covid – nikoli politická opozice – stál za volební porážkou hnutí ANO. Takové hodnocení pandemie však neodpovídá dostupným datům ani zpětným analýzám průběhu epidemie v České republice.
Především je nutné uvést, že tvrzení o „neskvělých vakcínách“ odporuje širokému vědeckému konsenzu. Mezinárodní studie publikované v prestižních odborných časopisech ukazují, že vakcíny proti covidu-19 během prvního roku očkování zabránily celosvětově zhruba 15–20 milionům úmrtí. Také evropské analýzy potvrzují, že očkování výrazně snížilo riziko těžkého průběhu nemoci, hospitalizací i úmrtí, zejména u starších a chronicky nemocných osob. Vakcíny sice nezabránily všem infekcím, ale splnily svůj hlavní účel – ochránit zdravotnický systém a zachránit lidské životy.
Ani česká data nenaznačují, že by vakcinace byla hlavním problémem zvládání pandemie. Naopak: v době, kdy byly vakcíny dostupné, se ukazovalo, že očkovaní lidé jsou výrazně méně zastoupeni mezi hospitalizovanými a pacienty na jednotkách intenzivní péče. Kritickým problémem České republiky nebyla „špatnost vakcín“, ale jejich opožděná dostupnost v první polovině roku 2021 a nízká ochota části populace se očkovat, k níž přispívala i rozporuplná komunikace politických představitelů.
Zásadní selhání vlády Andreje Babiše však přišlo už dříve, na podzim roku 2020. Česká republika tehdy patřila k zemím s nejrychlejším nárůstem případů covidu-19 v Evropě a následně i k těm s nejvyšší úmrtností přepočtenou na počet obyvatel. Přestože měl premiér k dispozici detailní predikce Ústavu zdravotnických informací a statistiky, které jasně varovaly před prudkým zhoršením situace, vláda potřebná opatření opakovaně odkládala.
Z archivních dokumentů a analýz vyplývá, že klíčová rozhodnutí byla činěna chaoticky a často v rozporu s doporučeními odborníků. Symbolickým momentem se stal srpen 2020, kdy vláda nejprve schválila povinné roušky ve školách a dalších vnitřních prostorách, aby je po politickém zásahu premiéra během několika dnů zrušila. Trasování se v té době zhroutilo, hygienické stanice nestíhaly a epidemie se šířila prakticky bez kontroly.
Zvlášť problematické bylo načasování restrikcí v souvislosti s krajskými volbami v říjnu 2020. Vláda měla k dispozici scénáře, podle nichž by dřívější zavedení opatření vedlo k výrazně nižšímu počtu nakažených a následně i zemřelých. Přesto byla přísnější omezení schválena až po volbách, kdy už byl exponenciální nárůst případů v plném běhu. Retrospektivní propočty ukazují, že tento odklad mohl znamenat tisíce zbytečných úmrtí.
Výsledkem byl paradox, kdy Česká republika měla jedny z nejdéle zavřených škol v Evropě, jeden z nejdelších nouzových stavů, a přesto patřila k zemím s nejvyššími ztrátami na životech. To ukazuje, že problémem nebyla samotná existence opatření, ale jejich pozdní, nekonzistentní a špatně komunikovaná realizace. Odpovědnost za tento stav nesla vláda, která rozhodování centralizovala, ale zároveň se mu vyhýbala ve chvílích, kdy bylo politicky nepopulární.
Babišovo dnešní přepisování historie, v němž se hlavním viníkem pandemických dopadů stávají „špatní odborníci“ a „neskvělé vakcíny“, tak neobstojí při konfrontaci s daty. Skutečné chyby jeho vlády spočívaly především v opožděných rozhodnutích, podceňování rizik a podřízení ochrany veřejného zdraví politickým kalkulacím. Pandemie covid-19 českou vládu neporazila sama o sobě – porazil ji způsob, jakým byla řízena.