Nově jmenovaný ministr obrany Jaromír Zůna, nominovaný hnutím SPD, na své první tiskové konferenci pronesl výroky, které by ještě před pár lety u této strany zněly nemyslitelně. Otevřeně označil Rusko za agresora, Ukrajinu za zemi, která se brání, a potvrdil, že Česká republika bude Ukrajinu nadále podporovat. Zdůraznil sice, že se povede debata o formě a míře pomoci, samotný základ – tedy podpora napadené země – však nijak nezpochybnil. Právě tato slova se stala rozbuškou ostrých reakcí na sociálních sítích, zejména v prostředí, které se dlouhodobě profiluje jako „alternativní“, proruské či otevřeně dezinformační.
Zůnův postoj navíc nebyl osamocený. V podobném duchu se vyjádřil i bývalý prezident Miloš Zeman, který Rusko přirovnal k agresorovi z roku 1968 a konstatoval, že pomoc Ukrajině je správná. Miloš Zeman přitom politiku SPD podporuje. Právě kontrast mezi těmito výroky a dlouhodobou rétorikou SPD, jež se často vymezovala proti „válečnému štvaní Západu“ a vojenské pomoci Kyjevu, vedl k pocitu zrady u části jejích vlastních příznivců. Na sociálních sítích se začaly objevovat ironické memy a komentáře zesměšňující „náhlou podporu Ukrajiny“ ze strany SPD.
Výrazně se ozval například Tomáš Vandas, který Zůnu obvinil ze zrady postojů SPD a označil jeho vystoupení za důvod k odvolání. Ještě ostřejší tón zvolil Jiří Nezdolný Černohorský, jenž mluvil o „prolhaném rétorovi“, připomínal Zůnovo dřívější vystupování na mezinárodních konferencích a naznačoval, že veřejnost byla úmyslně klamána o jeho skutečných názorech. Tyto reakce dobře ilustrují frustraci části scény, která si SPD dlouhodobě spojovala s proruskými narativy a odmítáním podpory Ukrajiny.
Podobně kriticky se vyjadřovali i další aktéři dezinformačního ekosystému. Ondřej Dostál ironicky poznamenal, že Zůna mluví „jako Nerudová“, a vyzýval vedení SPD, aby si svého ministra „srovnalo“. Společným jmenovatelem těchto reakcí není věcná polemika s obsahem Zůnových výroků, ale pocit, že politická realita se rozešla s očekáváním publika, které bylo dlouhodobě krmeno zjednodušeným obrazem konfliktu na Ukrajině a relativizací ruské agrese.
Celá epizoda tak názorně ukazuje, jak silně jsou některé části dezinformační scény závislé na předem daných narativech. Jakmile je politik, u něhož se automaticky předpokládal proruský či „antisystémový“ postoj, veřejně opustí, následuje rozčarování, posměch i útoky. Zůnova tisková konference nebyla ničím revolučním – zopakovala základní fakta o válce na Ukrajině. Přesto vyvolala bouři. Právě to je možná nejvýmluvnější důkaz, jak hluboko jsou některé dezinformační konstrukce zakořeněny a jak obtížně snášejí střet s realitou.