Funkce veřejného ochránce práv je vystavěna na důvěře, že ten, kdo stojí v jejím čele, bude hájit práva všech lidí bez rozdílu. Stanislav Křeček však během svého působení tuto důvěru opakovaně narušoval. Od výroků zlehčujících diskriminaci menšin, přes veřejné komentáře, které Senát označil za předsudečné či xenofobní, až po konflikty uvnitř vlastního úřadu se ukazuje, že jeho přístup k ochraně lidských práv je v ostrém rozporu s posláním instituce, kterou vede.
Křeček se opakovaně vymezoval vůči muslimům i Romům způsobem, jenž překračuje rámec legitimní veřejné debaty. Když například sdílel článek o násilnostech ve Francii s komentářem, že „takové nové Čechy nechceme“, vyslal tím jasný signál, že některé skupiny obyvatel považuje za nechtěné už na základě jejich původu či vyznání. Podobně hovořil i o Romech, jejichž problémy připisoval převážně „jejich chování“, jako by diskriminace nebo sociální vyloučení nebyly systémovým jevem, ale pouze výsledkem osobního selhání. Senát nakonec část jeho výroků oficiálně označil za předsudečné – což je vůči ombudsmanovi bezprecedentní krok.
Závažné je i to, jak Křeček vede vlastní úřad. Opakované konflikty s jeho zástupkyní Monikou Šimůnkovou, jí odebrání prakticky všech agend i popisy atmosféry strachu a tlaku odcházivších právníků dokreslují obraz instituce, v níž pod odbornou argumentací často vítězí Křečkova osobní představa o tom, co je či není diskriminace. Právníci z úřadu opakovaně upozorňují, že ombudsman nerespektuje zákon, překrucuje jejich zjištění a odmítá řešit témata, která patří k jádru jeho kompetencí. Když jeden člověk dokáže paralyzovat odborné kapacity celého úřadu, trpí tím ve výsledku ti, kvůli nimž instituce vůbec existuje.
Před veřejností Křeček často vystupuje jako hlas „obyčejného člověka“, který se nebojí říkat věci „na rovinu“. V praxi však tato póza slouží spíše k tomu, aby legitimizovala předsudky a relativizovala význam lidských práv. Když tvrdí, že se to s bojem proti dezinformacím „přehání“ nebo že menšiny nejsou v Česku diskriminovány, přebírá rétoriku, která zapadá spíše do politických kampaní než do práce ombudsmana. Takové postoje mohou být vítané na sociálních sítích či v některých médiích, ale představují vážné riziko, když je zastává člověk pověřený ochranou práv těch nejzranitelnějších.
Symptomatická je i jeho minulost. Křeček nerad připomíná své dřívější působení v normalizačním socialistickém aparátu a jeho dnešní rétorika, zaměřená na zpochybňování konceptu lidských práv jako údajně příliš širokého či nadužívaného, někdy působí, jako by na tuto éru navazovala. Kritické profily z Deníku N či Forum24 dlouhodobě popisují, že se Křeček víc než na ochranu práv soustředí na boj se „snahou o korektnost“ a že lidskoprávní agendu chápe spíše jako zbytečný společenský aktivismus.
Problém tedy není v jedné nešťastné větě ani v jednotlivých sporech s kolegy. Je v konzistentním vzorci chování, který se opakuje od jeho nástupu do funkce: v odmítání systematické diskriminace, ve zpochybňování menšin, v marginalizaci odborníků a v posouvání hranic toho, co je v roli ombudsmana považováno za přijatelné. Pokud má mít instituce veřejného ochránce práv důvěru menšin i většinové společnosti, nemůže ji vést člověk, jehož vlastní výroky a kroky tuto důvěru oslabují. Křečkovo působení je tak příkladem, jak snadno se může úřad, který má chránit, stát spíše zdrojem obav a nejistoty.