Na sociálních sítích se šíří článek „Soudu je známo, dokazování se zamítá“ od Zuzany Krátké. Článek představuje polemiku s postupem soudů v kauzách kolem covidu-19. Autorka v něm líčí případ odsouzení dezinformátora Pavla Zítka a svou vlastní zkušenost ze sporu s Českou televizí. Celkový tón textu naznačuje, že „soudy ignorovaly pravdu“ a potíraly údajně oprávněnou kritiku proticovidových opatření. Při bližším zkoumání však článek sám trpí řadou argumentačních zkreslení a faulů – od zlehčování nebezpečných dezinformací přes apel na emoce až po nepodložené strašení budoucím vývojem. Následující kritika rozebírá nejproblematičtější aspekty textu.
Zavádějící obhajoba Pavla Zítka: Autorka označuje Pavla Zítka jen jako „chronického potížistu“ a tvrdí, že některé jeho obavy „se postupem času ukázaly jako poměrně relevantní“. Tím navozuje dojem, že Zítko mohl mít v něčem pravdu. Ve skutečnosti šířil krajně nepravdivé a poplašné zprávy o očkování – například hlásal, že vakcíny způsobují „houstnutí krve, vedou k potratům, degeneraci dětí a podobně“. Tyto konkrétní tvrzení byly odborníky opakovaně vyvráceny jako ničím nepodložené hoaxy. Například imunologové a hematologové vysvětlili, že po očkování nedochází k žádnému „lepení“ či nadměrnému srážení krve tak, jak dezinformátoři tvrdili. Stejně tak zdravotnické autority v USA i Evropě vyvrátily fámu, že by vakcinace proti covidu zvyšovala riziko potratu – žádná data takovou souvislost neprokázala. O domnělých „degenerativních“ účincích vakcíny na děti už vůbec neexistují žádné věrohodné důkazy. Označovat Zítkovy poplašné výmysly zpětně za „relevantní obavy“ tudíž představuje hrubé zkreslení reality. Autorka tímto obhajuje neobhajitelné a legitimizuje dezinformace, které soud správně vyhodnotil jako nepravdivé a nebezpečné.
Nálepka „soudy ignorovaly pravdu“: Jedním z ústředních motivů článku je tvrzení, že české soudy během covidové krize ignorovaly pravdu a odmítaly připustit důkazy odporující oficiálnímu narativu. Advokát Tomáš Nielsen si stěžuje, že „nás ani nepustili ke slovu“ a že soud v Zítkově kauze údajně rozhodl s odůvodněním, že Zítko čerpal z dezinformačních zdrojů rozporných s oficiálními informacemi. Je pravda, že rozsudek Okresního soudu v Chomutově obsahuje pasáž, že si Zítko „musel být vědom toho, že jeho tvrzení pocházejí převážně z takzvaných dezinformačních zdrojů, nezakládají se na pravdě a jsou v rozporu s informacemi uváděnými odbornými institucemi“. To ovšem není projev soudcovské zvůle, ale konstatování faktu: Zítkovy zdroje byly dezinformační weby a jeho výroky byly v příkrém rozporu s poznatky uznávaných odborných autorit. Soud zde nevypínal mikrofon nepohodlné pravdě – spíše vycházel z běžně přijímaného vědeckého konsenzu. Argumentace článku, že pravda stála na straně dezinformátorů a justiční systém ji vědomě potlačoval, je jednostranná a zavání konspiračním pohledem. Soudce Mgr. Květ v rozsudku vůči České televizi výslovně uvedl, že ohledně očkování proti covidu zazněla spousta protichůdných názorů, ale „je známo, který názor významně převážil“ – totiž názor podporující očkování, jenž byl oficiální doktrínou vlády a zdravotnických institucí. To, že soud zohlednil tento převládající názor jako rámec pro rozhodování, nelze vydávat za ignorování pravdy; spíše šlo o logické zohlednění obecně známých skutečností dané doby.
Slippery slope aneb nepodložené strašení: V rozhovoru citovaném v článku vyjadřuje Tomáš Nielsen obavu, „aby se na kauzách jako je ta pana Zítka, nevytvořily judikáty, na základě kterých by bylo možné odsoudit odborníky jako Jiří Beran, Zuzana Krátká nebo Hana Zelená“. Taková úvaha je učebnicovým příkladem šikmé plochy (slippery slope) – dramatického předpovězení extrémních dopadů bez reálného podkladu. Zítko byl odsouzen za šíření poplašných zpráv v době nouzového stavu, tedy za konkrétní trestný čin spočívající ve vědomém šíření prokazatelných lží s potenciálem vyvolat paniku. Naproti tomu renomovaní odborníci typu prof. Berana či dr. Zelené, byť se v něčem liší od hlavního proudu, nešíří poplašné hoaxy o genocidě nebo „degeneraci dětí“. Dosud nikdo z odborníků kritických k oficiálním opatřením nebyl kriminalizován čistě za odlišný názor. Nielsenův strašák budoucích procesů s vakcinology tedy postrádá logiku – jedná se o neopodstatněné apelování na strach čtenářů, kteří mají uvěřit, že „dnes zavřou Zítka, zítra si došlápnou na kohokoli s jiným názorem“. Článek tímto posiluje sebevraženou legendu o „umlčovaných pravdách“, ačkoli realita je mnohem prozaičtější: postihováni byli jen ti, kdo překročili hranici zákona a šířili prokazatelné lži ohrožující veřejnost.
Výběrové líčení důkazů: Zuzana Krátká líčí ve svém textu také vlastní spor s Českou televizí, kde se s Tomášem Nielsenem bránili proti označení za „šiřitele nebezpečných výmyslů“. Stěžuje si, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 „neprováděl všechny důkazy navrhované účastníky“ a že do spisu založené články „ani nečetl víc než perex“. Jakkoli může znít omezení dokazování laické veřejnosti podivně, kontext rozhodnutí ukazuje racionální důvody. Soudce v rozsudku skutečně konstatoval, že nebylo zapotřebí provádět důkaz desítkami článků či vědeckými studiemi – neboť bylo soudci známo, jaký byl oficiální přístup lékařských špiček k pandemii a očkování, a proč bylo očkování doporučováno. Z téhož důvodu odmítl vyhovět návrhu žalobců vyslechnout celkem 24 členů spolku Sisyfos či řadu dalších osob (např. MUDr. Hanu Zelenou, RNDr. Tomáše Fürsta, prof. Chlíbka aj.), kteří měli obhajovat stanoviska žalobců a zpochybňovat oficiální informace ministerstva. Požadavek, aby soud proměnil jednací síň v arénu pro několik desítek „expertů“ a probíral s nimi medicínské studie, je skutečně nestandardní. Soudce není vědecký arbitrážní panel; jeho úkolem bylo posoudit právní otázku, zda výroky ČT v pořadu Newsroom překročily meze přípustné kritiky. Z předestřených citací rozsudku vyplývá, že soudce opřel zamítnutí žaloby o argument, že v době vrcholící pandemie převládal konsenzus podporující očkování a že Česká televize tím, že poukázala na odlišné názory Zdravého fóra jako na okrajové a nebezpečné, nevybočila z mezí informování veřejnosti. Autorka článku to prezentuje jako „argumentační úroveň, jakou je možné u našich soudů zažít“ – naznačujíc, že jde o úroveň tristní. Ve skutečnosti šlo o logickou úvahu soudce, který nechtěl ztrácet čas dokazováním obecně známých faktů a legitimitou názorů lidí, kteří „se domnívají, že jsou odborníci“. To, že s jeho verdiktem žalobci nesouhlasili a nakonec uspěli až u odvolacího soudu, je jiná rovina. Prvostupňový rozsudek však zdaleka není tak absurdní, jak ho článek líčí; spíše je vykreslen zaujatě, aby podpořil autorčin narativ o slepé justici.
Opomenuté souvislosti a důvěryhodnost autorů: Kritizovaný článek se tváří jako odhalování pochybení médií a soudů, ale zcela opomíjí zmínit vlastní podjatost autorky i jejího okruhu. Zuzana Krátká je zakládající členkou iniciativy Zdravé fórum a spolku SMIS, které během pandemie patřily k hlavním ohniskům odporu proti očkování a opatřením. Tyto subjekty však byly odbornou veřejností opakovaně označovány za šiřitele dezinformací. Český klub skeptiků Sisyfos dokonce Zdravému fóru, SMIS a dalším spřízněným skupinám udělil anticenu Zlatý bludný balvan (za rok 2021) „za obohacení veřejného zdravotnictví o cherry picking, datovou magii a konspirační teorie“. Jinými slovy, už v době vzniku inkriminované reportáže Newsroom ČT24 měly tyto iniciativy reputaci zdrojů pochybných a překroucených informací. Autorka nic z toho čtenáři nesděluje. Naopak se stylizuje do role uznávané imunoložky, kterou zlovolná televize nálepkovala bez podkladu. Jistě, odvolací Městský soud posléze konstatoval, že nebylo prokázáno, že by Krátká šířila vědomé dezinformace – její vyjádření označil spíše za hodnotící názory, u nichž čas může ukázat pravdivost či omyl. Toto rozhodnutí znamenalo, že ČT pochybila procesně (nedala jí prostor k reakci a opřela se jen o třetí zdroje), nikoli že by se stanoviska Zdravého fóra prokázala jako pravdivá. Článek Zuzany Krátké ale tuto nuance zamlčuje a vítězný rozsudek podává jen jako důkaz vlastního očištění. Takový selektivní přístup k informacím a opomíjení nepohodlných faktů (např. zmíněná anticena od Sisyfa či kritika fact-checkerů) naplňuje definici manipulace – čtenář dostává jen výsek reality, který se hodí autorčině obhajobě.
Apel na emoce a rolování se do role oběti: Výrazným prvkem textu je jeho emocionální zabarvení. Autorka neopomene poznamenat, že čtení soudního rozsudku „je jen pro otrlé a vyžaduje hodně trpělivosti – a raději i sklenku něčeho ostřejšího“. V závěru pak děkuje všem, kteří „se snaží o změnu k lepšímu“, líčí tři roky soudních tahanic, vysoké soudní poplatky, nutnost sbírek na podporu atd., aby vysvětlila, proč mnoho „nešťastníků“ další kola soudů vzdá. Tato pasáž evidentně míří na city čtenářů. Vykresluje bojovníky proti systému jako trpící hrdiny, kteří s vypětím sil a prostředků hledají spravedlnost, zatímco „soudy je sprchují ledovou vodou“. Jde o klasický argumentační faul citového apelu (argumentum ad misericordiam) – místo věcné argumentace se čtenářovi podsouvá lítost a pobouření nad údajným bezprávím. Ve spojení s už zmíněnými zkresleními (např. že „pravda a čas hrají v jejich prospěch“ – další nepodložené tvrzení, mající vzbudit dojem, že vědecké poznání jistě dá za pravdu jejich dnešním postojům) to vše slouží k posílení jednostranné výpovědi článku. Autorka se staví do role oběti zlých médií a rigidních soudů, čímž se vyhýbá nepříjemné otázce, zda náhodou ona sama a její kolegové veřejnost nemystifikovali. Celý text tak čtenáře spíše mobilizuje emočně než aby mu nabídl objektivní zhodnocení situace.
Závěrem: Článek Zuzany Krátké proklamuje odvahu říkat pravdu a bojovat s institucionální zvůlí, ve skutečnosti však sám obsahuje řadu manipulativních prvků. Zlehčuje prokázané lži jako „relevantní obavy“, podsouvá konspirační představu o soustavném ignorování pravdy soudy, používá logické klamy (slippery slope, citové apely) a vynechává klíčové informace o vlastní nedůvěryhodnosti. To vše zapadá do širší strategie dezinformační scény – překrucovat narativ tak, aby se šiřitelé nepravd prezentovali jako umlčovaní hrdinové. Ano, v demokratické společnosti má probíhat kritika státních opatření i diskuse o nových poznatcích. Musí se však vést poctivě a na základě faktů. V momentě, kdy někdo šíří vyvrácené výmysly a ohrožuje tím ostatní (což byl případ Zítka i některých výstupů Zdravého fóra), nemůže se divit ostré reakci médií ani zásahu úřadů. Kritizovaný článek tuto hranici mezi věcnou kritikou a dezinformací zamlžuje. Pro čtenáře je důležité vnímat podobné texty s rezervou a ověřovat si v nich prezentované „pravdy“ z nezávislých a odborně podložených zdrojů. Jedině tak lze odolat manipulaci a udělat si o kontroverzních tématech skutečně objektivní obrázek.