Jedním z dlouhodobě opakovaných narativů ruské propagandy je tvrzení, že Rusko pro Evropu nepředstavuje hrozbu a pouze se „brání“ agresivnímu Západu. Tento výklad má sloužit k relativizaci ruské invaze na Ukrajinu, k oslabování evropské jednoty a k vyvolání dojmu, že Moskva by mohla být racionálním partnerem, pokud by ji Západ „neprovokoval“. Takové narativy se šíří prostřednictvím dezinformačních webů i proruských politiků, kteří zdůrazňují potřebu „míru“ a „dialogu“, ale zcela ignorují, že válku rozpoutala právě ruská agrese.
Nedávné vyjádření bývalého ruského prezidenta a současného místopředsedy bezpečnostní rady Dmitrije Medvěděva tento pokrytecký obraz zcela vyvrací. Medvěděv prohlásil, že incidenty s drony v Evropě slouží jako „užitečná připomínka“ nebezpečí války, protože „krátkozraký Evropané pocítili nebezpečí války na vlastní kůži“ a „bojí se a třesou jako tupá zvířata vedená na porážku“. Takto otevřeně pohrdavý a výhrůžný tón vůči Evropanům ukazuje, že cílem ruské rétoriky není partnerství, ale zastrašování a vyvolávání strachu. Medvěděv přitom zároveň odmítl, že by za útoky stál Kreml – podle něj „naši agenti a špióni čekají na osobitý rozkaz“. Kombinace popírání odpovědnosti a vyhrožování je typickým prvkem ruských informačních operací.
Tento dvojí jazyk – „my za to nemůžeme“ a „měli byste se bát“ – zapadá do širší strategie ruské hybridní války proti Západu. Cílem je podkopat důvěru mezi evropskými státy, vyvolat pochybnosti o pomoci Ukrajině a zasít představu, že Západ konflikt sám „vyprovokoval“. Stejnou taktiku Kreml používá i v online prostředí, kde kombinuje ironii, výsměch a agresivní narážky s pseudoanalytickými vysvětleními, která mají vypadat racionálně. Výsledkem je informační chaos, v němž se skutečný agresor může tvářit jako oběť.
Z českého pohledu má tato rétorika zvláštní význam. Česká republika byla už v roce 2021 zařazena Ruskem mezi „nepřátelské země“ – tedy státy, vůči nimž Kreml uplatňuje zvláštní restrikce. Tím se Moskva sama přihlásila k tomu, že vnímá Česko jako protivníka, nikoli jako partnera. Přesto se i v českém veřejném prostoru opakovaně objevují hlasy, které se snaží přesvědčovat, že Rusko není hrozbou a že Západ by měl „ustoupit“. Medvěděvova slova jsou jasným důkazem, že takové postoje jsou nejen mylné, ale i nebezpečně naivní.
Medvěděvův výrok tak znovu odhaluje, že narativ o „mírumilovném Rusku“ je pouhou zástěrkou. Cílem ruské politiky není spolupráce, ale dominance – a to nejen vojenská, ale i psychologická. Je proto klíčové tyto výroky brát vážně a nepřistupovat na iluzi, že agresor, který vyhrožuje Evropanům „porážkou“, by mohl být garantem míru. V době, kdy propaganda stále silněji proniká do veřejného prostoru, je nezbytné připomínat si, že slova ruských představitelů nejsou náhodná – ale promyšlená součást strategie, která má Západ oslabit zevnitř.