Většina lidí má o sobě lepší mínění, než odpovídá realitě. Říká se tomu iluze nadřazenosti – efekt, kdy se považujeme za chytřejší, schopnější nebo hezčí než ostatní. Statistiky ukazují, že až devadesát procent lidí věří, že jsou nadprůměrní řidiči, a podobně vysoká čísla vycházejí i u inteligence či vzhledu. Přitom je zjevné, že matematicky to není možné.
Tento jev není omezen na „nevzdělané“. Dokonce i vysokoškolští profesoři se často hodnotí jako nadprůměrní vůči svým kolegům. Každý z nás se občas setká s příklady z běžného života – od diskuzí na internetu, přes rodinné oslavy proměněné v politologický seminář, až po kamarády sdílející „tajné důkazy“ o spiknutích či zázračných léčbách. Společným znakem je neochota připustit si vlastní omyl.
Filosofové varovali před tímto klamem dávno předtím, než jej popsali psychologové. Sokrates připomínal, že „vím, že nic nevím“, Konfucius zdůrazňoval poznání vlastní nevědomosti a Bertrand Russell upozorňoval, že hlupáci bývají nejjistější. Darwin k tomu dodal, že spíše nevědomost než inteligence rodí sebevědomí. Tato moudra se v moderní psychologii ukázala jako nadčasová.
Na přelomu tisíciletí dostal tento jev konkrétní podobu díky tzv. Dunning-Krugerovu efektu. Psychologové David Dunning a Justin Kruger z Cornellovy univerzity zjistili, že lidé s nejnižšími výsledky v testech mají tendenci se nejvíce přeceňovat. Nejenže odhadují své schopnosti mnohem výš, než odpovídá realitě, ale ani po konfrontaci s výsledky svůj názor nezmění.
Typickým příkladem se stal bankovní lupič, který se polil citronovou šťávou v domnění, že ho kamery nezachytí. Přes jasné důkazy o opaku si trval na své verzi. Právě tak funguje lidská mysl v okamžiku, kdy nevědomost brání poznat vlastní slabiny – člověk jednoduše neví, že neví.
Proč se to děje? Neinformovaní lidé si neuvědomují rozsah své neznalosti a přeceňují se. Naopak ti schopnější mívají tendenci výkon ostatních nadhodnocovat, protože vycházejí z vlastních zkušeností – pokud je něco jednoduché pro ně, myslí si, že to zvládnou i druzí. Způsobuje to tzv. efekt falešného konsenzu.
Samotný Dunning-Krugerův efekt je dodnes předmětem odborných diskuzí. Někteří psychologové poukazují na statistické zkreslení, jiní upozorňují, že rozdíly mezi „nejhoršími“ a „nejlepšími“ nemusí být tak dramatické, jak se někdy prezentuje. Přesto se shodují, že iluze nadřazenosti je reálným a častým jevem, který ovlivňuje naše jednání – od běžného života až po politiku a veřejnou debatu.
Jak se mu bránit? Zásadní roli hrají vzdělání a zkušenosti. I krátké školení nebo kvalitní zpětná vazba mohou zlepšit schopnost realistického sebehodnocení. Čím víc toho člověk zná, tím víc si uvědomuje vlastní limity. A i když nikdo není zcela imunní, vědomí existence tohoto efektu může pomoci – připomenout nám, že není ostuda říct „nevím“.