Petr Ludwig ve svém příspěvku na Facebooku upozornil na fenomén, který dnes prostupuje celou veřejnou debatou: střet racionálního osvícenství a „náboženského tmářství“. Podle něj místo skutečných odborníků „vévodí diskuzi vědci pocitoví“, v čele s lidmi, kteří bez potřebného vzdělání sebevědomě komentují témata od autismu, přes klima až po cenu kakaa. Ludwig trefně dodává: „Hloupost a omezenost spojené s totální sebedůvěrou vítězí. Dunning–Kruger světu vládne.“
Tzv. Dunning–Krugerův efekt je dobře popsaný psychologický jev: lidé s malými znalostmi v určité oblasti mají sklon přeceňovat své schopnosti a zároveň nedokážou rozpoznat vlastní omyly. Naopak skuteční odborníci si častěji uvědomují, jak složitá realita je, a působí méně přesvědčivě právě proto, že otevřeně říkají „nevím“. To potvrzuje i virolog Jan Konvalinka, který k Ludwigovu příspěvku poznamenal: „I já a Zdeněk Hel se samozřejmě můžeme mýlit. Věda má však mechanismy, jak své omyly opravovat a k pravdě se pomalu, lopotně blížit, a já jsem se naučil říkat ‘nevím’. Guruové různých kultů tuto schopnost nemají.“
Pandemie covidu-19 byla laboratorním příkladem toho, jak destruktivní mohou být následky, když se sebevědomí laici dostanou do centra pozornosti. Sociální sítě zaplavily jednoduché, absolutní soudy – „vakcína je nebezpečná“, „roušky nefungují“ – zatímco epidemiologové a imunologové složitě vysvětlovali nuance a statistické pravděpodobnosti. Laici s nulovou odborností působili přesvědčivěji, protože nabízeli rychlá a jasná řešení.
Podobně se debatuje i o klimatické změně. Klimatologové dlouhodobě sbírají data a modelují složité procesy, zatímco „pocitoví experti“ vystačí s jednou větou: „Počasí se vždycky měnilo.“ Tyto slogany se šíří rychleji než odborné studie, protože působí intuitivně a zapadají do algoritmů sociálních sítí, které zvýhodňují jednoduchá a emotivní sdělení.
Ukázkovým případem je i válka na Ukrajině. Dezinformační scéna sebevědomě tvrdí, že Ukrajina na Donbase údajně páchala „genocidu“. Přitom všechny relevantní instituce – OSN, OBSE i nezávislí vyšetřovatelé – jasně konstatovaly, že o genocidu nešlo. Stejně tak nedávné narušení vzdušného prostoru Polska či Estonska: bezpečnostní experti jednoznačně identifikovali ruské stroje, ale na sociálních sítích se okamžitě objevila alternativní vysvětlení o „provokaci NATO“. Jistota dezinformátorů přebíjí fakta.
Tento mechanismus se naplno projevuje i v politice. Populističtí lídři staví kampaně na jednoduchých, absolutních heslech: „Za nezaměstnanost můžou migranti“, „Stačí odejít z EU a budeme bohatí.“ Komplexní realita, na kterou upozorňují ekonomové či politologové, je mnohem složitější – ale nuance v předvolebním boji nemají šanci obstát proti úderným sloganům.
Do diskuse se zapojil i imunolog Zdenek Hel, který připomněl rozdíl mezi poctivým vědeckým přístupem a pseudovědeckým sebevědomím: „I my samozřejmě děláme chyby. Nikdo neví vše. Princip poctivého vědeckého přístupu je ale v tom, že se snažíme objektivně a kriticky zpracovávat informace, nehledat senzaci a líbivé zkratky, a nevěřit vlastním pocitům, ale datům.“
V tom je jádro celé debaty. Problém není v tom, že by veřejnost neměla právo vyjadřovat své názory. Problém nastává tehdy, když algoritmy a média systematicky zvýhodňují hluk, sebevědomí a emoce před fakty a odborností. Pokud se jako společnost nenaučíme rozlišovat mezi skutečnou expertízou a pocitovým sebevědomím, čeká nás spíše návrat k tmářství než k osvícenství, o kterém mluvil Ludwig.
Dunning–Krugerův efekt nám připomíná, že hlasitost a jistota nejsou zárukou pravdy. Naopak – čím je někdo přesvědčenější o své neomylnosti, tím větší je důvod mít se na pozoru. A jak s nadsázkou dodal Konvalinka k Ludwigovu textu: „Na baroko mi nešahej!“