V posledních dnech se na sociálních sítích začala šířit nová vlna spekulací o dokumentu Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila. Podle některých hlasů prý film nezachycuje skutečné lidi, ale najaté herce, kteří měli pouze sehrát role občanů s radikálními či konspiračními postoji. Takové tvrzení má údajně potvrzovat i vyjádření jedné z protagonistek, která naznačila, že vše bylo pouze inscenací.
Podrobnější pohled ale ukazuje, že tato domněnka příliš neobstojí. Pokud by šlo skutečně o herecké výkony, pak by bylo možné dohledat předchozí působení jednotlivých aktérů – ať už na amatérských scénách, v menších filmových rolích nebo alespoň v ochotnickém prostředí. Nic takového se ale nepotvrdilo. Naopak: veřejně dohledatelné aktivity tří hlavních postav dokumentu ukazují, že se svými konspiračními postoji vystupovali už dlouho před samotným natáčením. Jejich názory, sdílené příspěvky a kontakty v komunitách s podobným smýšlením jsou doložitelné.
Zajímavé je, proč se někteří z protagonistů nyní snaží vzbudit dojem, že šlo jen o roli. Lze to číst jako reakci na tlak veřejného mínění: být otevřeně spojován s dezinformační scénou se zkrátka nemusí vyplácet, a proto může být lákavé tvrdit, že vše bylo jen hrané. Jenže toto vysvětlení působí spíše jako alibismus. Pokud by skutečně šlo o inscenaci, bylo by logičtější trvat na tom, že jde o autentický záznam – aby se příběh nerozpadl. Tvrzení o herecké roli působí proto nevěrohodně a spíše zpochybňuje samotné aktéry.
Celá kauza tak vypovídá více o samotných postavách než o filmu. Dokument patrně zachytil lidi, kteří skutečně zastávají prezentované názory, jen nyní hledají cestu, jak z toho vycouvat. Tento paradox ukazuje, jak těžké může být obstát ve světle reality, pokud se člověk ocitne v centru pozornosti. Snaha přehodit vinu na „režijní trik“ tak spíše potvrzuje autenticitu dokumentu než naopak.
Na závěr je dobré zdůraznit, že podobné spory nejsou jen o jednom filmu. Jsou zrcadlem širší společnosti, v níž se střetává svoboda projevu s odpovědností za vlastní výroky. I lidé s extrémními či konspiračními postoji mají právo své názory vyjadřovat. Pokud se ale následně pokoušejí tvrdit, že šlo jen o „herecký výkon“, pak tím nevědomky odhalují slabost vlastních argumentů a neochotu nést následky za to, co skutečně říkají.
Není bez zajímavosti, jak se k celé věci staví samotné dezinformační prostředí. Jeho příznivci často působí jako uzavřená komunita se striktními pravidly a mechanismy, které připomínají sektářské prostředí. Trojice protagonistů dokumentu se v očích části této komunity provinila už samotnou účastí ve filmu – a následné snahy o vysvětlení či obhajobu jen přilily olej do ohně. V reakci na jejich vystoupení se objevují ostré útoky od bývalých souputníků, kteří je nyní vnímají jako zrádce. Jak trefně poznamenal Martin Mikyska, „sekta se pozná podle toho, co se začne dít v okamžiku, kdy chceš odejít“.
Tento mechanismus je dobře patrný i zde. Lidé, kteří se ještě nedávno těšili podpoře svých názorových „soukmenovců“, se najednou ocitají vyloučení a diskreditovaní. Jakýkoli jejich další krok je provázen nedůvěrou, a to i tehdy, kdyby se snažili dokázat loajalitu extrémními gesty. Na druhé straně celé prostředí reaguje opakováním jednoduchého vysvětlení – „byli to herci“ – které funguje jako zaklínadlo. Výsledkem je paradoxní situace, kdy se sami aktéři i jejich okolí ocitají v bludném kruhu podezírání a popírání, z něhož už není snadné najít cestu ven.