Iniciativa Štít pro demokracii ve svém příspěvku na sociálních sítích označila Andreje Babiše za „proruského“ politika a uvedla celou řadu důvodů, proč k tomuto hodnocení dospěla. Některé body jejich argumentace jsou skutečně doložitelné výroky a kroky předsedy hnutí ANO, jiné se ale opírají spíše o spekulace nebo nejsou dohledatelné v seriózních zdrojích.
Za pravdivé lze označit především tvrzení, že Babiš odmítá vojenskou podporu Ukrajině a upřednostňuje „diplomatické řešení“. Sám několikrát veřejně prohlásil, že posílání zbraní konflikt neukončí. Navíc opakovaně promluvil o tom, že by Česká republika měla své nově objednané americké stíhačky F-35 přeprodat Izraeli. Tento nápad odborníci označili za nereálný, přesto šlo o vážně míněné politické prohlášení. Ještě zásadnější je jeho vyjádření k české muniční iniciativě, která pomáhá Ukrajině získávat dělostřeleckou munici. Tu Babiš označil za „plesnivou“ a slíbil, že ji v případě volebního vítězství zruší.
Za doložený lze považovat i bod o mezinárodní orientaci ANO. Společně s Viktorem Orbánem a rakouskými Svobodnými Babiš spoluzakládal v Evropském parlamentu frakci Patrioti pro Evropu, která sdružuje euroskeptické a nacionalistické síly, jež často kritizují vojenskou podporu Ukrajině. Z tohoto kroku je zřejmé, že se ANO posunulo od liberálního uskupení Renew Europe k politickým formacím, které jsou k ruské agresi mnohem smířlivější.
Doložitelné je také Babišovo dlouhodobé sbližování s Viktorem Orbánem. Oba politici se prezentují jako spojenci a jejich vzájemná podpora je patrná nejen v evropském kontextu, ale i v symbolických gestech. Orbán je přitom jedním z mála evropských lídrů, kteří otevřeně podrývají společný postoj EU vůči Rusku a často blokují protiruské sankce.
V těchto bodech má tedy Štít pro demokracii pravdu: existují jasná veřejná vyjádření či konkrétní politické kroky, které ukazují, že Babiš se posunul od pragmatického podnikatelského politika směrem k nacionalisticko-populistickému táboru, jenž je vstřícnější k ruským zájmům v Evropě.
Některá další tvrzení však už doložit nelze. Příspěvek například zmiňuje, že Babiš vyloučil spolupráci se všemi „prozápadně orientovanými stranami“ a že naopak preferuje radikální hnutí Stačilo!. Takové vyjádření se ale v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Neověřené zůstává i tvrzení, že Babiš odmítl setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a místo toho „točil na Instagram videa o zubní pastě“. Mediálně zaznamenaný důkaz o takové situaci není k dispozici.
Do kategorie nedoložitelných spadá také informace o poradkyni Tünde Barthové, kterou Štít pro demokracii označuje za „maďarskou spojku“ Babiše a která měla dostat státní vyznamenání od Orbána. Přímé zdroje k tomuto tvrzení chybí a dostupná média jej nepotvrzují. Podobně nelze ověřit ani tvrzení, že místopředseda ANO Radek Vondráček navštěvuje spolek Svatopluk, jehož cílem má být „změna režimu“ v Česku.
Celkově se tedy ukazuje, že příspěvek Štítu pro demokracii stojí na pevném základě, pokud jde o postoje Babiše k vojenské pomoci Ukrajině, jeho rétoriku vůči českým obranným projektům a orientaci hnutí ANO na spolupráci s Orbánem. V dalších pasážích se však pouští do přehnaných zobecnění nebo tvrzení, která nejsou podložená fakty. Proto je důležité rozlišovat mezi doloženými výroky a politickou interpretací, která už balancuje na hraně aktivistického nadsazení.