Na sociálních sítích se nedávno objevil kuriózní inzerát. Na první pohled klasika: muž, 60 let, hledá ženu 53–62 let, nekuřačku, s humorem a smyslem pro pořádek. Jenže pak přichází podmínka, kterou byste v běžné seznamce hledali marně – žena musí být „neočkovaná“ a „tak nějak vědět, co se děje“. A kdyby náhodou nevěděla, má jí pomoci seznam „záchytných bodů“: filmy Atlas mraků, Nádherná zelená, O světě křivých zrcadel a kniha Moc přítomného okamžiku. Místo Tinderu tu tedy máme jakousi kulturní šifru, kterou rozluští hlavně ti, kdo tráví více času v esoterických a konspiračních bublinách než na rande.
Na tomhle inzerátu je ale zajímavé něco jiného: ukazuje, jak se kolem alternativního a konspiračního myšlení vytváří svébytný kulturní svět. Nejde jen o Facebookové statusy o „covidové diktatuře“ nebo o videa o „geopolitickém probuzení“. Tento svět má i vlastní literární a filmové kánony. Určité knihy a filmy fungují jako poznávací znamení – kdo je četl nebo viděl, je „zasvěcen“. Kdo ne, je „ovce“.
Některé z těchto děl jsou původně seriózní literární nebo filmová díla s uměleckými ambicemi, která byla později „převzata“ a reinterpretována. Typickým příkladem je Orwellův 1984. Satira na totalitní režim se stala univerzálním kladivem, kterým se mlátí po hlavě jakákoli vláda, která se znelíbí – od Bruselu po české ministerstvo zdravotnictví. Podobně se to má s ruským filmem O světě křivých zrcadel, jenž měl původně alegoricky kritizovat kapitalismus, ale dnes bývá citován jako důkaz, že žijeme v převráceném světě plném lží.
Vedle klasické literatury se hojně využívá i moderní filmová produkce. Kultovní status má francouzský snímek Nádherná zelená, kde mimozemšťané poukazují na dekadenci pozemské civilizace. Z „must-see“ seznamu nechybí ani Atlas mraků, filozofická sci-fi o propojení lidských osudů, nebo duchovní bestseller Eckharta Tolleho Moc přítomného okamžiku, který v rukou „probuzených“ získává až mesianistický nádech. A pak tu máme i přímo konspirační díla jako Zeitgeist: The Movie, které kombinuje polopravdy o náboženství, ekonomice a 11. září v jedné pseudo-dokumentární směsici, a dodává svým divákům pocit, že „teď už chápou, jak svět doopravdy funguje“.
K těmto titulům se často přidává i film Matrix. Ačkoli jde původně o akční sci-fi o virtuální realitě, fráze „vzít si červenou pilulku“ se stala symbolem konspiračních komunit – znamená to probudit se z údajné iluze, kterou na nás uvalila média, vlády a „elity“. V českém prostředí se pak objevují i odkazy na Nádhernou zelenou nebo Atlas mraků v textech o duchovním probuzení a esoterice. Společným jmenovatelem je vždy motiv: svět, který vidíme, je lež, a my se musíme „probudit“.
Z inzerátu na začátku se tak stává něco víc než jen pokus najít životní partnerku. Je to manifest kulturní identity. Stejně jako se jiní lidé poznají podle oblíbené hudby nebo sportu, konspirační scéna se poznává podle toho, kdo četl Orwella, kdo se dojímá u Nádherné zelené a kdo má na poličce DVD se Zeitgeistem. Vzniká tak zvláštní subkultura, která se opírá o vlastní literární a filmové ikony – a která, jak vidno, zasahuje už i do rubriky „seznamka“.
A zatímco u šedesátníka hledajícího spřízněnou duši je to spíš úsměvná ukázka, u mladších generací může mít tato kulturní a ideová volba reálnější dopady. Pokud si totiž „červenou pilulku“ vezme dvacátník nebo třicátnice, neovlivní to jen jejich výběr filmů a knih, ale i rozhodnutí o očkování dětí, o jejich vzdělávání nebo o důvěře ve zdravotnictví. A tam už přestává jít o neškodnou seznamkovou kuriozitu – a začíná to mít vliv na celou další generaci.