Daniel Vávra se ve svém nedávném příspěvku na sociálních sítích ostře pustil do inkluze ve školství. Označil ji za „zlo“ a opřel se o vlastní zkušenosti rodiče dvou školáků i o názory učitelů, kteří podle něj kritizují inkluzi, když „to nikdo neslyší“. Tvrdí, že nezná rodiče – ani těch vážně postižených dětí – kteří by současný systém podporovali. Pro podporu svých tvrzení cituje průzkumy, podle nichž 65 % učitelů nevěří v přínos inkluze a 80 % rodičů nesouhlasí s jejím současným nastavením.
Podle Vávry je inkluze ekonomicky nesmyslná. Argumentuje tím, že školy mají málo peněz pro učitele, kuchařky či školníky, ale zároveň musejí platit asistenty pedagoga, psychology a výchovné poradce. Osobní zkušenosti popisuje tak, že školní psycholog nebyl v kritické chvíli k dispozici a že je složité najít pomoc i mimo školu. Dává příklad situace, kdy „zaostalé dítě“ brzdí tempo výuky a talentované děti nedostávají potřebnou péči. Výsledkem má být podle něj nižší úroveň vzdělání pro všechny, rostoucí šikana, deprese a zhoršující se výsledky žáků v mezinárodních srovnáních.
Je pravda, že inkluze v Česku má vážné problémy a že kritické názory mezi rodiči i učiteli existují. Zmíněné průzkumy skutečně ukazují, že mnoho lidí je nespokojeno se současným provedením inkluze. Je ovšem důležité rozlišovat mezi samotným principem – tedy začleňováním dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných tříd – a konkrétní podobou jeho realizace v českém prostředí. Často totiž není odmítán princip jako takový, ale právě to, jak je v praxi nastaven a financován.
Vávra navrhuje návrat dětí se speciálními potřebami do speciálních škol. To ale naráží na realitu: kapacity speciálních škol v Česku zdaleka nestačí. V některých regionech je dnes problém umístit i děti s těžkými postiženími a rodiče musejí dojíždět desítky kilometrů. Počet těchto škol v posledních letech klesl – dnes jich je zhruba 330, zatímco před deseti lety bylo kolem čtyř stovek. I když některé kraje investují do rozšíření kapacit, jde o pomalý a drahý proces.
Založení nové speciální školy není jednoduché. Vyžaduje schválení ministerstva školství, vhodné prostory a především kvalifikovaný personál. Speciální pedagog musí mít vysokoškolské vzdělání v oboru speciální pedagogika, což znamená minimálně tři až pět let studia. Už nyní je těchto odborníků nedostatek a školy si je navzájem přetahují. Pokud by se počet speciálních tříd a škol měl skokově zvyšovat, problém s nedostatkem kvalifikovaných učitelů by se ještě prohloubil.
Tady se ukazuje, proč stát po roce 2016 vsadil spíše na model inkluze s asistenty pedagoga. Asistenta lze připravit relativně rychle – stačí středoškolské vzdělání a 120hodinový akreditovaný kurz. Z finančního hlediska je také levnější než vysokoškolsky vzdělaný speciální pedagog. V praxi se plat asistenta pohybuje kolem 20–30 tisíc korun hrubého měsíčně, zatímco učitel se speciálněpedagogickou kvalifikací může brát 35–50 tisíc.
Z pohledu státu je tedy inkluze s asistenty rychlejší a levnější řešení než masivní výstavba nových speciálních škol a dlouhodobé vzdělávání nových pedagogů. Navíc je v souladu s doporučeními a politikou Evropské unie, která dlouhodobě podporuje začleňování dětí se speciálními potřebami do běžných tříd. To ale neznamená, že jde o řešení bez problémů. V praxi se ukazuje, že kvalita a dostupnost asistentů je nerovnoměrná a že školy často bojují s byrokracií i nedostatkem odborné podpory.
Vávrova kritika inkluze směšuje problémy s jejím provedením s odmítáním principu jako takového. Jeho ostrá slova a extrémní příklady, kdy jedno dítě údajně brzdí všechny ostatní, jsou spíše karikaturou než popisem všech případů. Moderní pedagogika nabízí různé metody, jak zvládnout rozdílné tempo učení, i když jejich uplatnění v přeplněných třídách s omezenými zdroji je složité.
Současné problémy české inkluze jsou reálné: nedostatek odborníků, nerovnoměrná kvalita asistentů, byrokratická zátěž, kapacitní krize speciálních škol a občasná nespokojenost rodičů i učitelů. Řešení ale není jednoduché a už vůbec ne rychlé. Vyžaduje kombinaci investic, zlepšení přípravy pedagogů, lepší podpory školních psychologů a výchovných poradců a také rozumné kombinace běžných a speciálních škol podle individuálních potřeb dítěte.
Když se debata vede stylem „inkluze je zlo“, hrozí, že se ztratí prostor pro hledání funkčních úprav systému. Realita českého školství totiž není černobílá: inkluze může fungovat, pokud má dostatek podpory a odborného zázemí, a speciální školy mají své nezastupitelné místo pro ty, pro které je běžná třída nevhodná. Jde o to, jak oba přístupy vyvážit – a to je úkol pro politiky, odborníky i učitele, nikoliv jen pro ostré statusy na Facebooku.
Zdroje:
ČT24 – Kapacita speciálních škol v Praze se zdvojnásobila, míst pro děti s handicapem je ale stále málo
Deník – Diakonie: kapacita speciálních škol nestačí
Asistentpedagoga.cz – Plat asistenta pedagoga
Plus Rozhlas – Počet dětí se speciálními potřebami enormně roste