Nedělní vyhoštění europoslance Ondřeje Dostála (hnutí Stačilo!) z Moldavska a současné odmítnutí Lotyšska vpustit na své území čtyři členy KSČM, kteří se vraceli z Ruska, ukazuje, jak odlišně vnímají některé postsovětské státy proruské aktivity oproti České republice. Zatímco v Praze je podobné jednání zpravidla chápáno jako součást politické pluralitní diskuse, v Kišiněvě a Rize se na něj pohlíží optikou bezpečnostního rizika.
Dostál se ocitl v centru pozornosti kvůli účasti na mezinárodní konferenci Make Europe Great Again, která bývá označována jako krajně pravicová a podle kritiků slouží jako platforma proruských idejí. Moldavské úřady jeho přítomnost vyhodnotily jako ohrožení veřejného pořádku a národní bezpečnosti a kromě vyhoštění mu zabavily i diplomatický pas. Europoslanec situaci komentoval s nadhledem, když k vyhoštění poznamenal, že „všechno je jednou poprvé“.
Podobně přísně reagovalo i Lotyšsko, které odepřelo vstup čtveřici českých občanů – členů Komunistické strany Čech a Moravy – při návratu z Ruska. Důvodem nebylo konkrétní protiprávní jednání, ale skutečnost, že v kontextu ruské agrese proti Ukrajině jsou aktivity spojené s proruskými stranami a jejich představiteli vnímány jako potenciální ohrožení stability a bezpečnosti. Skupina tak zůstává v Rusku a hledá cestu zpět do Česka jinou trasou.
Tvrdší přístup těchto zemí má kořeny v jejich nedávné historii. Lotyšsko i Moldavsko byly součástí Sovětského svazu a prošly obdobím okupace, represe i omezené státní suverenity. Zatímco Češi zažili sovětskou okupaci v roce 1968, Lotyši a Moldavané strávili pod sovětskou kontrolou několik desetiletí, což v jejich kolektivní paměti zanechalo hlubokou stopu.
K tomu se přidává i současná situace. Moldavsko čelí hrozbě v separatistickém Podněstří, kde jsou dodnes přítomni ruští vojáci a odkud Moskva dlouhodobě ovlivňuje politické dění v zemi. Lotyšsko, stejně jako další pobaltské státy, zase patří k nejhlasitějším kritikům ruské agrese na Ukrajině a obává se, že by se mohlo stát dalším cílem hybridních útoků či destabilizačních kampaní. Pro obě země proto není proruský aktivismus jen otázkou odlišného politického názoru, ale přímým bezpečnostním rizikem.