Jindřich Rajchl v jednom ze svých nedávných facebookových příspěvků tvrdí, že na Ukrajině došlo k masovým protestům proti prezidentu Volodymyru Zelenskému kvůli rozsáhlé korupci, ve které má sám hrát klíčovou roli. Obviňuje jej z defraudace vojenské pomoci, z ovládnutí protikorupčních institucí, z pokusu o zatčení detektivů a tvrdí, že se proti němu „postavil celý ukrajinský národ“. Ačkoliv některá fakta v příspěvku odpovídají realitě, mnoho dalších je zavádějících, nepodložených nebo zcela vykonstruovaných.
Ano, v červenci 2025 skutečně došlo na Ukrajině k významné politické krizi. Prezident Zelenskyj podpořil zákon, který by de facto podřídil dvě klíčové protikorupční instituce – NABU a SAPO – generálnímu prokurátorovi, čímž by výrazně oslabil jejich nezávislost. Tento krok vyvolal okamžité a masové protesty po celé zemi, největší od začátku války. Veřejnost, občanské iniciativy, média i mezinárodní partneři, včetně EU a USA, označili návrh zákona za nepřijatelný zásah do demokratických institucí. Pod tlakem veřejnosti i mezinárodních spojenců Zelenskyj zákon stáhl a oznámil nový návrh, který byl vypracován ve spolupráci s NABU a SAPO a který jejich nezávislost obnovuje.
V příspěvku Jindřicha Rajchla jsou však tato fakta interpretována velmi selektivně a rámována jako důkaz o tom, že „Zelenský je hlavou rozsáhlé korupční sítě“. Rajchl se odvolává na obvinění bývalého vicepremiéra Oleksije Černyšova, který byl skutečně zadržen a složil vysokou kauci. Zmiňuje také údajný útěk Timura Mindiče, bývalého obchodního partnera Zelenského, což se podle některých ukrajinských zdrojů opravdu stalo. Nicméně z těchto jednotlivých případů Rajchl bez důkazů konstruuje tezi, že prezident osobně organizoval rozsáhlé rozkrádání vojenské pomoci, a že proti němu mají ukrajinské agentury důkazy, které hodlají předat americkým úřadům. Tato tvrzení se však nezakládají na faktech – žádná z protikorupčních institucí takové informace veřejně nepotvrdila, neexistují žádná ověřitelná svědectví ani oficiální oznámení, která by spojovala Zelenského osobně s defraudací finanční nebo vojenské pomoci.
Zvláštní je také Rajchlovo tvrzení, že Zelenský nechal „zatknout detektivy těchto útvarů speciálním komandem“, což by představovalo bezprecedentní útok na právní stát. Ani o tom však neexistují žádné věrohodné zprávy. Zdá se, že Rajchl zde volně extrapoluje obavy ze zákona, který měl NABU a SAPO omezit, a přetváří je v narativ o přímé represi.
Vedle faktických nepřesností je pro Rajchlovu rétoriku typické využívání manipulativních technik. Jednou z nejvýraznějších je vytváření falešné dichotomie – buď podporujete Zelenského bezvýhradně, nebo jste morálně nadřazení a vidíte pravdu. Tento trik staví čtenáře do rohu: jakákoli kritika Rajchlových tvrzení je hned prezentována jako slepá víra v ukrajinského prezidenta. Realita je přitom mnohem složitější. Mnoho lidí, kteří kritizují Zelenského za jeho zákon, zároveň nadále podporuje Ukrajinu v obraně proti ruské agresi. Lze být zároveň protiruský a zároveň proreformní – Rajchl však takový prostor záměrně neumožňuje.
Další technikou je argumentační faul ad hominem, tedy napadání osob místo jejich názorů. Zelenský je označován za „malého klauna“, „hyenu“ a „uzurpátora“, čeští oponenti jsou zas přezdíváni „lepševici“ nebo „twitterová kavárna“. Tento jazyk má vyvolat emocionální reakci, urazit a zesměšnit, místo aby vedl k racionální debatě.
Příspěvek navíc obsahuje výsměšnou „řečnickou otázku“, která čtenáře znovu nutí zaujmout černobílé stanovisko: „Jaké to je, když zjistíte, že váš milovaný superhrdina je obyčejný zloděj?“ Rajchl tak vkládá do úst svých oponentů postoje, které si často vůbec neosvojili – jako by každý, kdo se staví proti ruské agresi, automaticky uctíval Zelenského jako bezchybného světce.
Z faktického hlediska se Rajchlův příspěvek opírá o několik reálných událostí, které však dramaticky přibarvuje, doplňuje spekulacemi a zasazuje do rámce ideologického boje. Z rétorického hlediska využívá manipulativní techniky, které oslovují emoce, urážejí protivníky a vytvářejí falešné volby. Nejde mu tedy o informování veřejnosti, ale o posilování svého vlastního obrazu jako jediného, kdo „celou dobu měl pravdu“.
Ve skutečnosti je možné Zelenského současný krok kritizovat jako nebezpečný precedens pro nezávislost institucí a přitom neztratit z očí širší geopolitický kontext. Právě taková nuance a schopnost rozeznat mezi oprávněnou kritikou a manipulací je dnes důležitější než kdy dřív.