Na sociálních sítích se znovu šíří text, který zesměšňuje podporu Ukrajině a odmítá myšlenku, že by se Ukrajinci podíleli na obraně Evropy. Autor tvrdí, že tvrzení typu „Ukrajinci bojují za nás“ nebo „Evropě hrozí ruské dobývání“ jsou „čistokrevné nesmysly“ a že „pravděpodobnost ruského útoku na Evropu je asi stejná jako přistání Marťanů v Chuchli“. S tímto výsměšným tónem zpochybňuje smysl podpory Ukrajině a bezpečnostní obavy států EU a NATO.
Podobná sdělení se tváří jako racionální názorová polemika, ale ve skutečnosti ignorují fakta, překrucují realitu a používají demagogické argumenty. Je proto důležité si připomenout, proč Ukrajina bojuje nejen za sebe, ale i za širší evropskou bezpečnost — a proč tvrzení o „čisté propagandě“ selhávají při konfrontaci s realitou.
Ukrajina skutečně primárně brání své vlastní území, nezávislost a obyvatelstvo. Ale důsledky ruské agrese a její výsledek mají zásadní význam i pro zbytek Evropy. Pokud by Rusko v této válce zvítězilo, posílilo by se vojensky, ekonomicky i geopoliticky. Získalo by nové území, přístup k Černému moři, přírodní zdroje a strategickou hloubku. To by nejen zvýšilo ruské sebevědomí, ale zároveň oslabilo důvěru v obranyschopnost Západu — a právě to by mohlo vést k dalším krokům vůči jiným zemím.
Tvrzení, že Rusko nemá žádnou motivaci nebo kapacitu útočit na Evropu, je naivní nebo záměrně zavádějící. Ruské vedení opakovaně zpochybňuje suverenitu sousedních států a označuje západní země za „nepřátelské“. Česká republika byla oficiálně zařazena na ruský seznam nepřátelských států. V ruských médiích a projevech politiků často zaznívají výhrůžky, včetně simulací jaderných úderů na evropská města. Exprezident Medveděv dokonce mluvil o možnosti, že Rusko použije jaderné zbraně, pokud se NATO „příliš přiblíží“.
Vedle slov ale přicházejí i činy: sabotáže (například výbuch ve Vrběticích), kyberútoky na nemocnice nebo státní úřady, dezinformační kampaně a špionáž. Rusko už proti Evropě vede tzv. hybridní válku. V Pobaltí, v Polsku i v dalších zemích berou tato rizika vážně. Výroky typu „Rusko nebude nikdy Evropu dobývat“ nejsou podložené realitou, ale spíše přáním nebo politickým kalkulem.
Z vojenského hlediska je rovněž zřejmé, že každá ztráta, kterou Rusko utrpí na Ukrajině — ať už v podobě zničené techniky, zmařených plánů nebo oslabení morálky — přímo snižuje jeho schopnost a ochotu vést další války. V tomto smyslu platí, že Ukrajina svou obranou fakticky chrání i nás. Když Ukrajina vzdoruje a Rusko slábne, roste bezpečnost pro celé východní křídlo NATO, tedy i pro Českou republiku.
Tvrdit, že „Ukrajinci nás nebrání“, protože nestojí na hranicích Německa nebo Polska, je absurdní. Kdyby válka nedopadla tak, jak zatím dopadá, Evropa by dnes čelila mnohem většímu tlaku — možná i přímé konfrontaci. Obrana začíná tam, kde se útočník rozhodne zaútočit. A Rusko se rozhodlo na Ukrajině. Pomáhat Ukrajině je proto zároveň prevencí a investicí do naší vlastní bezpečnosti, aniž bychom museli vysílat vlastní vojáky do války.
Zesměšňování bezpečnostních obav, přirovnání k Marťanům nebo výpady proti „fešáckým novo-Evropanům“ nejsou argumenty, ale manipulace. Měly by nás spíš zneklidnit — nejen kvůli obsahu, ale i kvůli stylu, který je typický pro proruskou propagandu.
Ukrajinci bojují za své domovy, ale výsledek jejich boje rozhodne i o tom, jakou cenu budeme my platit za svobodu, stabilitu a mír v Evropě. Nejde o frázi. Jde o realitu, kterou ti, kdo dnes haní pomoc Ukrajině, raději nechtějí vidět.