Během svého druhého funkčního období Donald Trump několikrát zásadně změnil přístup ke konfliktu na Ukrajině. Po svém nástupu v lednu 2025 nejprve zmrazil veškerou vojenskou pomoc Ukrajině – kterou označil za „bezpečnostní pauzu“, aby tlačil na Kyjev, aby zahájil mírová jednání s Moskvou . Tento tvrdý přístup vyvrcholil 3. března, kdy vedení Pentagonu – včetně ministra obrany Petera Hegsetha – pozastavilo dodávky amerických zbraní Ukrajině.
Další zlom nastal v únoru, kdy Trump zahájil přímý kontakt s Vladimirem Putinem. Tato dvouhodinová telefonická konverzace (12. února 2025) následovaná summitem v Rijádu (18. února), kde americká delegace jednala přímo s Ruskem o možnosti ukončení konfliktu, znamenala zásadní obrácení Trumpovy dosavadní politiky. Učinil přitom náhlé otočení, protože Macrony a další evropské státy Trumpa kritizovaly za to, že vyloučil Ukrajinu z jednání .
Poté, v reakci na přetrvávající ruské útoky a stres z neúspěšných jednání, Trump 14. července 2025 zdůraznil svůj nejtvrdší postoj vůči Kremlu. Ve spolupráci s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem oznámil, že pokud Moskva neuzavře mír s Ukrajinou do 50 dnů (tedy přibližně do konce srpna), uvalí „vysoké sekundární tarify“ ve výši až 100 % na státy obchodující s Ruskem – především Čínu a Indii .
Součástí této změny je i nové vojenské angažmá: NATO zakoupí americké zbraně (včetně baterií Patriot), které předá Ukrajině; finanční náklady ponese evropské státy, nikoli USA . Trump tak ukončil svou předchozí dočasnou „zbraňovou přestávku“ a obnovil vojenskou podporu Kyjevu. Podle něj jde „o miliardy dolarů“ výzbroje a „Patrioty dorazí během několika dnů“ .
Trump podotkl, že se od Putina distancuje kvůli opakovaným selháním mírových jednání – podle jeho slov Putin nejprve “mluvil hezky, pak večer bombardoval” – což vedlo k tomu, že Trumpovi došla trpělivost . Tento postoj dostal výraz „už žádné kamarádství s Putinem“.
Znejistění mezi spojenci bylo patrné: zatímco Kyjev změnu přivítal s úlevou – Zelenskyj Trumpovi poděkoval – z ruské strany se ozvaly hlasy volající po pokračování dialogu místo tvrdých tlaků . Američtí konzervativní politici, jako senátor Lindsey Graham, zároveň diskutují o ještě agresivnějších možnostech – například 500 % tarifům.
Ruská zahraniční politika je dlouhodobě známá tím, že používá velkorysé a mírumilovné výrazy (např. „připravenost jednat“, „zájem o stabilitu“, „bratrský národ“), zatímco v reálném světě často paralelně pokračuje v agresi nebo destabilizaci. To platí od dob sovětské éry, ale je to patrné i v éře Vladimira Putina – například při anexi Krymu v roce 2014, při mírových jednáních v Minsku (během nichž Rusko zároveň vyzbrojovalo separatisty), nebo nyní během tzv. „jednání“ s Trumpovou administrativou, zatímco pokračují raketové útoky na Ukrajinu.
Trump, který dlouhodobě oceňuje autoritářské lídry pro jejich „sílu“ a „dominantní vystupování“, se pravděpodobně domníval, že si s Putinem vytvořil osobní vztah, který lze využít k dosažení rychlého „deal“ – tedy obchodní a politické dohody. Jeho důvěra v osobní diplomacii však narazila na realitu: Putin sice přistoupil na telefonát a formální summit, ale nedodal nic konkrétního. Místo toho následovalo další bombardování Charkova a Oděsy, což Trump údajně označil za „zradu dohody o vstřícnosti“ (zdroje z Bílého domu, viz The Times, červenec 2025).
Trump nyní otočil a říká, že Putin „mluvil hezky a večer bombardoval“. To může naznačovat, že bývalý prezident – nyní opět v úřadu – se z diplomatického stylu Moskvy teprve učí. Spojenci v NATO, kteří s Ruskem vyjednávali déle, to vnímají jako Trumpovu strategickou nezkušenost s neplánovatelností Kremlu.