„Dosavadní náklady na uprchlíky v ČR v přepočtu na domácnost činí přibližně 42 tisíc korun,“ napsal ekonom Lukáš Kovanda a citoval při tom data z tzv. Ukraine Support Trackeru, který spravuje renomovaný německý Kielský institut. Jeho věta se stala živnou půdou pro lídry SPD Tomia Okamuru i Radima Fialu, kteří ji okamžitě rozšířili po sociálních sítích. Vzápětí pod jejich příspěvky zaplavily komentáře emotivní výkřiky.
Závěr, že „Ukrajinci stáli každou českou domácnost 42 tisíc korun“, se ale opírá o naprosto mylnou interpretaci dat. A co hůř, ignoruje základní fakt: tato čísla nejsou reálnými výdaji státu, ale teoretickým propočtem modelových nákladů – bez zohlednění příjmů a přínosu pracujících uprchlíků.
Deník N ověřil přímo u Kielského institutu, co jejich data vlastně znamenají. Jeden z autorů výpočtů, Taro Nišikawa, výslovně potvrdil: institut odhaduje, kolik by musel stát teoreticky vydat, pokud by plně financoval měsíční podporu pro všechny uprchlíky. „Naše čísla odpovídají počtu uprchlíků a odhadovaným nákladům na uprchlíka za měsíc. Nezohledňují, že část uprchlíků pracuje a do systému přispívá,“ sdělil Nišikawa Deníku N. Výpočet je tedy pouze rámcový, záměrně zjednodušený a nezahrnuje příjmy ani konkrétní strukturu výdajů.
Tento model odhaduje pro Česko částku 8,44 miliardy eur, což odpovídá přibližně 208 miliardám korun. Ale české úřady uvádějí úplně jiná čísla. Letos v únoru Ministerstvo financí spočítalo, že stát celkově vynaložil na pomoc Ukrajině a uprchlíkům 63 miliard korun – a z toho se už nejméně 54 miliard státu vrátilo, mimo jiné prostřednictvím kompenzací a vyšších příjmů do veřejných rozpočtů. Celková bilance se tak podle expertů blíží nule nebo je dokonce mírně pozitivní.
Zcela klíčová je přitom otázka, kolik Ukrajinců v Česku skutečně pracuje. Podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí mělo v polovině roku 2025 zaměstnání přes 159 tisíc uprchlíků, zatímco humanitární dávku pobíralo 86 tisíc lidí – z toho většina byly děti. Jinými slovy: velká část ukrajinských uprchlíků je ekonomicky aktivní a do systému přispívá, nikoliv ho zatěžuje.
Přesto se údaj „42 tisíc na domácnost“ začal lavinovitě šířit. Podobně se z kontextu vytrhla i původní suma 232 miliard korun. Ta ale není oficiální výdajovou položkou státu, nýbrž hypotetickým číslem v mezinárodním přehledu. Bez znalosti metodiky je však jeho sdílení nejen zavádějící, ale v podstatě manipulativní.
Podobná dezinterpretace se netýká jen ekonomiky. Odpůrci pomoci Ukrajině opakovaně zmiňují i údajnou kriminalitu uprchlíků. Fakta ale mluví jasně: Policie České republiky v roce 2024 stíhala 3842 Ukrajinců z přibližně 590 tisíc – tedy 0,65 procenta jejich populace. To je asi třikrát méně než u Slováků, kteří tvoří druhou největší menšinu v zemi. Slováků žije v Česku přes 120 tisíc, přesto jich policie stíhala více než 2300.
„Počet trestných činů Ukrajinců je na vzestupu, ale v poměru k celkovému počtu je nižší než u jiných srovnatelných skupin,“ potvrdil mluvčí policejního prezidia Ondřej Moravčík. A připomněl také, že většinu uprchlíků tvoří ženy a děti. To potvrzuje i Marie Jelínková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy: „Kriminalitu nejčastěji páchají mladí muži. A z Ukrajiny k nám přišly především ženy s dětmi.“
Tvrzení o „nákladech na uprchlíky“ a o „kriminální vlně z Ukrajiny“ tak nesedí ani věcně, ani číselně. Přesto se dál objevují ve veřejném prostoru a rezonují v předvolebních kampaních. Ze složité sociální reality se stává volební kalkul, z lidských osudů zkratka – a z manipulace o číslech nenávist.