Ve chvíli, kdy velká část republiky čelí výpadku elektřiny, záchranné složky pomáhají lidem ve výtazích a energetici se snaží stabilizovat síť, politická scéna by měla držet při sobě. Namísto toho však někteří využívají i tuto krizovou situaci k tomu, aby posílili vlastní moc a rozsévali nedůvěru. Jak trefně poznamenal analytik Roman Máca:
„Naši vlastenci, kteří dlouhodobě působí jako experti na migraci, islám, covid, vakcíny, vznik přírodních katastrof a příčiny ruské války proti Ukrajině, nyní usilovně působí jako experti na stabilitu elektroenergetické přenosové soustavy.“
Takové ironické zrcadlo ukazuje, kam až se posunulo „vlastenectví“ v podání těch, kteří se živí šířením poplašných zpráv. Výpadek proudu během jednoho odpoledne se pro ně stává důkazem o zhroucení státu, viny Green Dealu, Bruselu, Sorose a Deep State. Bez jakýchkoliv důkazů. Bez čekání na výsledky vyšetřování. Bez odpovědnosti. A s maximálním dosahem.
Tato schopnost převrátit jakoukoli událost ve svůj narativ není náhodná. Je to součást širší strategie, která nesměřuje ke zlepšení stavu společnosti, ale k jeho chaotickému rozkladu. Nejde jen o fake news – jde o systematické vytváření paralelní reality, v níž se pravda relativizuje, instituce zpochybňují a občané se učí věřit jen těm, kdo jim poskytují jednoduché odpovědi.
Pedagog a analytik Bohumil Kartous tento fenomén pojmenoval přesně:
„Donekonečna budeme považovat jednání politických parazitů za nový normál, za vyjadřování svobody projevu a za regulérní politickou soutěž. Řady lůzy se po volbách rozšíří a budou požívat poslanecké imunity a budou svými bludy krmit kognitivně slabší část společnosti, budou vytvářet toxické prostředí, budou oslabovat důvěru v demokracii.“
Zní to ostře? Ano. Ale právě to je podstata problému. Nejde o rozdíl v názoru. Nejde o „svobodnou debatu“. Jde o zneužívání veřejného prostoru lidmi, kteří vědomě lžou, a to ve prospěch vlastního vlivu. Nevedou diskusi, vedou psychologickou válku o důvěru – a zatím ji vyhrávají.
Výsledky se dostavují: pokles důvěry v demokracii mezi mladými lidmi, růst voličské základny antisystémových stran, zpochybňování voleb, justice, energetiky, medicíny, vědy. Pokud někomu vadí Green Deal, může o něm vést seriózní debatu. Ale pokud se z každého výpadku elektřiny stane „důkaz“ o spiknutí Bruselu, židozednářů a Kalouska, pak už nejde o politiku – ale o toxický kult.
A právě proto je nutné přestat být „naivními liberály“, kteří si myslí, že stačí edukace. Jak Kartous varuje:
„Tihle lidé, kteří se domnívají, že stačí edukovat (aniž bychom to teď dělali), uvažují jako řidiči malého auta, kteří mají určit brzdnou dráhu nákladního vlaku o tisících tunách.“
Zásadní otázka tedy nezní, zda mají Rajchl, Tarabová nebo jiní „vlastenci“ právo mluvit. Zásadní otázka zní, co s tím uděláme my ostatní. Protože mlčení, bagatelizace a „demokratická tolerance“ vůči lžím už nevedou k větší svobodě. Vedou ke ztrátě reality.
Jak říká Kartous: „Je možné, že to bude poslední stadium a zároveň i výstraha před tím, než demokracie v Česku na dlouhou dobu (nenávratně?) imploduje. Buď před tím rezignujete, nebo se rozhodnete to nepřipustit. Co uděláte?“