Na sociálních sítích se opět začaly šířit fotografie dětí v maskáčových kalhotách a žlutých tričkách s logem „Азовец“ (Azovec), které ukazují děti nacvičující povely v rámci tábora spojeného s plukem Azov. Tento typ snímků vyvolává u části veřejnosti silné emoce, zejména pokud jsou prezentovány bez časového a faktického kontextu. Jedním z lidí, kteří tyto fotografie šíří, je i jihomoravská krajská zastupitelka Petra Rédová (hnutí Stačilo), která na Facebooku publikovala výňatek s ostrou kritikou údajné militarizace dětí na Ukrajině. Neinformuje však, že fotografie pochází z období let 2015–2017 a že se nejedná o aktuální záběry z doby probíhající války.
Rédová ve svém příspěvku tvrdí, že programy jako „Azovec“ nemají nic společného s obranou svobody a označuje je za výcvikové tábory fanatiků. Její příspěvek však zároveň působí manipulativně – neuvádí, že se jedná o staré fotografie, čímž může čtenáři podsouvat dojem, že takové aktivity jsou běžnou a podporovanou součástí dnešní ukrajinské společnosti. Takový obraz je ale v rozporu s realitou. Ačkoliv byl prapor Azov v minulosti kritizován kvůli napojení některých zakladatelů na krajní pravici, v ukrajické politice krajní pravice dlouhodobě nedosahuje významných výsledků. Například v parlamentních volbách v roce 2019 kandidovala krajně pravicová koalice složená mimo jiné z představitelů Azovu, ale nezískala ani jedno křeslo. Na rozdíl od některých evropských zemí tak nemá na Ukrajině krajní pravice výrazný vliv na politické dění.
Ve svém příspěvku také Rédová zcela pomíjí fakt, že podobné militarizační aktivity dětí probíhají i v Rusku – a to s mnohem větší intenzitou a státní podporou. V Rusku působí například organizace Junarmija (Молодежная армия – Mládež armády), která je přímo zřizována ministerstvem obrany a zahrnuje stovky tisíc dětí. Děti se zde účastní vojenských cvičení, učí se zacházet se zbraněmi a podílí se na oficiálních státních akcích, často v duchu propagandy ruského militarismu. Oproti tomu byly tábory jako Azovec organizovány dobrovolnicky a jejich rozsah byl výrazně omezený.
Z kontextu tak vyplývá, že šíření starých fotografií bez uvedení původu a současné relevance může sloužit k účelové propagandě. Kritika militarizace dětí je naprosto legitimní, ale měla by být založena na faktech, nikoliv na jednostranné interpretaci a přehlížení stejných či horších jevů na straně země, kterou někteří veřejní činitelé otevřeně podporují. Pokud chceme usilovat o spravedlivé a věcné hodnocení konfliktu, je nezbytné rozlišovat mezi realitou a propagandou – ať už přichází z jakékoli strany.