Tato slova, pronesená ruským prezidentem Vladimirem Putinem, představují krystalicky čisté vyjádření imperiálního myšlení, které prorůstá současnou ruskou politikou. Zároveň jsou důkazem, že režim v Moskvě se nesnaží o mírové uspořádání, ale o rozšiřování své moci a vlivu vojenskou silou. Pod maskou „mírotvorných“ iniciativ, řečí o „denacifikaci“ nebo „ochraně ruských menšin“ se skrývá agresivní geopolitická agenda, která se nezastaví před ničím, pokud jí nebude pevně čeleno.
Putinovo tvrzení není pouhou rétorickou figurou. Je to ideologické vyznání. Přiznání, že ruské vojenské operace nejsou vedeny z defenzivních důvodů, ale jako prostředek k územní expanzi. Výrok se vědomě odvolává na mentalitu doby carské říše či Sovětského svazu, kdy vojenská přítomnost automaticky znamenala změnu suverenity daného území. Takové pojetí je v přímém rozporu s Chartou OSN, normami mezinárodního práva i základními zásadami moderního mezinárodního uspořádání.
Tímto přiznáním Putin zároveň boří iluzi, kterou se ruský režim roky snažil pěstovat – že je ochoten vyjednávat, že válka na Ukrajině je reakcí na údajné ohrožení Ruska, že cílem je ochrana „ruského světa“. Ve světle tohoto výroku se stává zcela zřejmým, že všechny tyto narativy jsou účelovými zástěrkami, které mají zakrýt skutečné motivy: rozšíření moci a vlivu za cenu destrukce jiných států. Argumenty o „fašizaci Ukrajiny“ nebo o „genocidě Rusů v Donbasu“ nebyly nikdy podloženy věrohodnými důkazy a sloužily především k mobilizaci domácího obyvatelstva a k zmatení mezinárodní veřejnosti.
Fakt, že prezident jaderné velmoci veřejně a bez obalu legitimizuje anexi území na základě vojenské přítomnosti, je mimořádně nebezpečný precedent. Pokud by se tento přístup stal akceptovaným, neexistovala by už žádná záruka suverenity malých a středních států. Putin tím zároveň odhaluje, že jakákoli mírová jednání s Kremlem nelze vést v dobré víře. Nejde o nalezení spravedlivého kompromisu, ale o to, jak maximalizovat ruský zisk – územní, vojenský, politický.
Tento výrok tak funguje jako zásadní orientační bod pro každého, kdo sleduje ruskou politiku: nejde o obranu, nejde o mír, nejde o ruské menšiny. Jde o staré imperiální dogma, které se sice snaží tvářit moderně, ale v jádru je stejné jako za cara Mikuláše či Stalina. Pro svět, který chce zachovat mír, svobodu a právo národů na sebeurčení, je důležité tuto pravdu neignorovat.