Sociální sítě v posledních dnech zaplavily dramatické příspěvky o tom, jak Ukrajina údajně odmítá převzít tisíce těl svých padlých vojáků. Ruská média i proruské účty tvrdí, že na hranicích čeká více než 6 000 mrtvých, které Kyjev „nechce“ kvůli finančním nákladům. Hovoří se o 2 miliardách dolarů za dávky pozůstalým, o kolapsu ukrajinského rozpočtu, o národním cynismu. Scénu doplňuje nizozemská novinářka Sonja van den Ende, která má podle svých slov osobně vidět chladicí vozy s těly a označuje situaci za zločin kyjevského režimu.
Objevují se silná slova, šokující čísla a morální odsudky – ale co z toho je pravda? Co z těchto zpráv pochází z ověřených zdrojů a co je jen další kolo informační války?
Co tvrdí Rusko
Oficiální ruská strana, například poradce prezidenta Vladimira Medinskij, uvedla, že 6. června mělo dojít k předání více než 6 000 těl ukrajinských vojáků padlých na frontě – zejména na kurském a záporožském směru. V první fázi prý Rusko doručilo přes 1 200 těl, ale ukrajinská strana se nedostavila a k výměně nedošlo.
Podle prokremelských komentátorů odmítá Kyjev těla převzít záměrně – jednak kvůli vysokým finančním nákladům, které by znamenaly výplatu pozůstalostních dávek, jednak proto, že by to přiznalo rozsah ukrajinských ztrát. Z úst zástupců ruské Veřejné komory zaznívá i rétorika, že „Zelenskyj obětuje vlastní vojáky“ nebo že „rodiny si mají přijít pro těla přímo do Ruska, protože jejich stát selhal“.
Co říká Ukrajina a mezinárodní agentury
Podle agentury Reuters se obě strany skutečně v Istanbulu 2. června dohodly na rámcovém schématu výměny padlých i zajatců. Ukrajinská Koordinační rada ale tvrdí, že nebyl dohodnut žádný konkrétní termín předání, pouze mechanismus a rozsah. Z ukrajinského pohledu Rusko porušilo procedurální dohodu tím, že jednostranně vyhlásilo datum předání a poté obvinilo Ukrajinu z nečinnosti.
Ukrajinci rovněž uvádějí, že Rusko předložilo neúplné nebo neověřené seznamy, které znemožňují potvrdit identitu padlých. Podle nich se jedná spíš o mediální hru než skutečný pokus o pietní repatriaci.
Agentura AP i další mezinárodní zpravodajství dávají těmto tvrzením váhu – upozorňují, že výměna těl je mimořádně citlivý a byrokraticky složitý proces, který obvykle trvá týdny. Je tedy nepravděpodobné, že by Ukrajina schválně ignorovala vlastní padlé.
Kdo je Sonja van den Ende?
Jako emocionální podkres celé aféry působí výpověď nizozemské novinářky Sonji van den Ende, která podle svých slov viděla na hranicích chladicí vozy s těly a obvinila ukrajinskou vládu z nehumánního jednání. Její výpověď se šíří hlavně v ruských médiích a proruských skupinách na Západě.
Jenže Sonja van den Ende je dlouhodobě známá jako novinářka šířící prokremelské narativy. Bývá hostem ruských státních kanálů, objevuje se ve filmech produkovaných Sputnikem a veřejně podporuje ruskou invazi. Její výpovědi často postrádají základní novinářská pravidla – nejsou doloženy časem, místem, nezávislými svědky ani stanoviskem druhé strany. To, co prezentuje jako „osobní svědectví“, je často ve skutečnosti nedoložený komentář.
Závěr
Celý případ je typickou ukázkou informační války. Na jedné straně stojí lidská tragédie padlých vojáků, kterou zneužívá ruská propaganda ke zpochybnění ukrajinské legitimity a k rozdmýchávání emocí. Na druhé straně oficiální ukrajinské zdroje i seriózní zahraniční agentury popisují výměnu jako proces v běhu, který byl zkomplikován jednostranným chováním Ruska.
A v pozadí toho všeho zůstávají těla skutečných lidí – mužů a žen, kteří už se nikdy nevrátí. To, jak s nimi jednotlivé strany nakládají, neříká jen něco o diplomacii, ale i o charakteru těchto režimů.