Šířili agresi, nenávist a zlobu vůči nejrůznějším menšinám. Nyní pomáhají šířit povědomí o nebezpečí extremismu. Řeč je o bývalých neonacistech, nebo i homofobech. Přečtěte si příběhy několika z nich.
Ještě na střední škole se přidal k partičce neonacistů. Mezi jeho spolužáky byli populární a on si myslel, že díky nim našel sám sebe. V dospělosti ho mezi sebe přijali i členové Ku-klux-klanu, ale často se dostával do rvaček, kvůli kterým několikrát skončil ve vězení. Nad správností rasistických myšlenek začal paradoxně pochybovat až při pobytu v Jihoafrické republice. Dnes přitom Tom Olsen radí, jak proti extremistům bojovat. Tvrdí, že radikalismu pomáhají i poměry ve vězeních. „Byl jsem většinu času izolovaný, nemohl jsem se koukat ani na televizi nebo poslouchat rádio. Jediné, co jsem měl povolené, byly knihy. Takže jsem hodně četl, i neonacistickou literaturu. To můj vývoj směrem k neonacismu podstatně ovlivnilo,“ vyprávěl pro Hlídacího Psa své zkušenosti z vězení, do kterého se dostal už v šestnácti letech.
Přesto se nakonec Tom Olsen stal vystudovaným sociálním prácovníkem a nyní se zaměřuje na prevenci kriminality. Vedle toho ale doma v Norsku i na mezinárodní scéně vystupuje jako nezávislý lektor a konzultant proti extremismu. Jeho pozornost silně přitahují skryté přičiny vstupu a proces opouštění extremistických hnutí a ideologií. Tom došel k přesvědčení, že extremisté nejsou imunní vůči soucitu a lásce. Většina z nich se k hnutí přidává z úplně jiných důvodů než je nenávist. Dveře ven proto zůstávají dokořán, když u nich stojí ta správná osoba.
„Například většina Norů, kteří se připojili jako bojovníci k Islámskému státu v Sýrii, byli konvertité k islámu, bez vyššího vzdělání. A u neonacistů se často dá vysledovat podobný vzorec. Mají kriminální přestupky, vyrůstají v rodinách, které jim neposkytují dobré zázemí. U mě to bylo jiné. Já jsem vyrůstal v poměrně stabilní rodině a byla to spíše zvědavost, která mě přivedla k extremismu. Dělo se to navíc pozvolna. Nyní se snažím mladým lidem vysvětlit, jaké to pro ně bude mít radikalismus společenské dopady. V Norsku je neonacismus pro většinovou společnost naprosto neakceptovatelný. Pokud se stanete neonacistou, stanete se společenským vyděděncem, lidé vás nebudou mít rádi, nebudou vás poslouchat, není to smysluplná cesta, kterou jít. Také jim říkám, aby si vždycky kontrolovali, co čtou, aby si ověřovali fakta. Protože na sociálních sítích se může objevit leccos, co nemusí být pravda. Tak je nabádám, aby si vše sami ověřovali z různých zdrojů. Vyprávím jim například, že já měl tak vymytý mozek, že když jsem při jedné příležitosti potkal člověka, který přežil holokaust, řekl jsem mu napřímo, že příběh, který vypráví, je lež, že je lhář,“ řekl v rozhovoru pro Hlídací Pes. Rozhovor s ním udělala i DVTV.
Podobný příběh nedávno zveřejnil a odemkl Respekt. Jedná se o rozhovor s mužem, jenž byl před deseti lety známou tváří východoněmecké neonacistické scény. Pak Christian Ernst Weißgerber své kumpány opustil, vystudoval filozofii a začal o extremismu psát a přednášet. „Alternativní fakta byla oblíbená už během mého dospívání před patnácti lety. Přes nové přátele jsem se dostal ke knihám, které nabízely jiný než oficiální výklad dějin. Vrahy náhle byli Sověti nebo Američané, Němci byli oběťmi. Ocitnout se v roli oběti je přitažlivé a ještě přitažlivější bylo cítit a chovat se jako disident, který ví víc, než na gymnáziu říkal učitel dějepisu. Věřil jsem, že mám tajné vědění, jež ostatní nemají. Cítil jsem se jako jeden z posledních mužů, kteří podobně jako árijští rytíři dokážou jít do boje s temnými silami světa. Mimochodem, první člověk, kterého jsem na extremistické scéně potkal, vůbec neodpovídal obecné představě nácka. Měl dlouhé vlasy, maturitu a normální oblečení. Byl vtipný a sečtělý. Znal dobře konspirační teorie a alternativní výklady historie, což je v této komunitě znakem vzdělanosti,“ řekl pro Respekt. Nyní se už delší dobu angažuje v organizacích, které mají za cíl deradikalizovat pravicové extremisty.
David Matheson se dlouhé roky snažil na svých terapiích „léčit“ homosexuály a dělat z nich heterosexuály. V lednu ale na Facebooku přišel se svým coming outem a oznámil, že se rozvádí se svou manželkou. David Matheson dlouhá léta vystupoval jako hlasitý advokát takzvaných proměnných terapií. Dokonce vymyslel kurzy, kde homosexuálům pomáhal změnit jejich sexualitu. Napsal také knihu Stát se celým mužem, která měla mužům pomoci dosáhnout jejich „maskulinního potenciálu“. Se svou ženou Peggy v Utahu také vychoval tři děti. V lednu se ale rozhodl, že tomu, co chtěl „léčit“ u jiných, už sám nedokáže vzdorovat. Na svém Facebooku i formou tiskového prohlášení uvedl, že „žít život sám a v celibátu už by nezvládl a proto bude nyní vyhledávat mužského partnera“. Podle vlastních slov tak přešel od bisexuality k výhradní homosexualitě.