Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu. Nebuďme lhostejnými.
17. listopad je jedním z nejvýznačnějších dnů naší moderní historie. Připomínáme si v něm boj za svobodu a demokracii právě proto, že o tyto hodnoty je nutné stále usilovat, bránit je a v tom nejzazším případě i bojovat. Jde o zápas, který si musí každá generace vybojovat znovu. Ani demokracie, ani svoboda totiž nejsou daností. Vzpomeňme v téhle souvislosti na Václava Havla, který je nepovažoval za jakýsi dar z nebes: „Lidé musejí pochopit, že mají něco udělat sami. Že jim svobodu nikdo nezařídí, když sami nebudou nic zařizovat. Když se nezačnou chovat jako občané, když nezačnou riskovat to drobné každodenní projevování svého myšlení a vůle.“ Přijmout svou vlastní spoluzodpovědnost za podobu světa. Nepropadnout lhostejnosti, strachu z mocných a být spolu-účasten na veřejném životě. To je oč tu běží.
Žijeme v nejdelším nepřerušeném období svobody, jakou naše republika za celou svou existenci zažila. Prvorepublikový vývoj československého státu byl přerván rozpínavostí nacismu a druhou světovou válkou už po dvaceti letech. Po jejím skončení trvalo jen tři roky, něž naděje na obnovení demokratického státu ukončil nástup totality komunistické. Tu ukončila až sametová revoluce roku 1989. A po nějaký čas se zdálo, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. O tom, že tomu tak nemusí být napořád, se už tolik nemluvilo. Nemluvilo se ani o lidech, které polistopadový vývoj zklamal, ekonomicky a sociálně zdrtil, těch, kteří se cítili být přehlíženi, opomíjeni a jejichž frustrace rostla.
Možná by stálo za to položit si otázku, jakou váhu má dnes demokracie – nebo měla by mít – pro nás samotné. A zda vůbec. Sedláčkovsky řečeno, vnímáme-li hodnotu nějaké věci, znamená to, že považujeme tu kterou za cosi cenného – hodnotného. Je pro nás ale vůbec demokracie cenná? A čím vlastně?
Demokracie není nic hmotného, nemůžeme si na ni sáhnout, ani ji ochutnat nebo s ní zaplatit v obchodě. Demokracie není vtělena do budovy parlamentu, ani do lístků se jmény volebních kandidátů, a stejně tak bychom ji marně hledali v materii prezidentské standarty či sochy svatého Václava.
Lze ji ale naproti tomu živě vnímat v jakési reversní optice – tedy je-li náhle oklešťována, jsou-li svobody omezovány či pokřivovány. Právě v takových chvílích se na ni rozvzpomeneme spíše než jindy. V takových vypjatých chvílích nám připadá vzácnější a hodnotnější než v obdobích šedého, nudného, každodenního klidu. A to se děje právě teď. To, čeho jsme svědky v nejvýraznějším občanským hnutím této doby – v aktivitách Milionu chvilek (a i když ne s každým požadavkem, vyjádření a krokem je nutno bezvýhradně souhlasit), je mou optikou aktem aktivity občanské společnosti, která neupadá do lhostejnosti k věcem veřejným. Dá se vykládat také jako sebezáchovná, imunitní reakce společnosti, či hlasité tázání po smyslu a podobě svého národa.
Přihlášení se k demokracii se dá považovat především za určitý akt víry – víry v ideje, které takový způsob vládnutí zastřešuje. Tuto víru, nebo snad lépe důvěru v jejich platnost a cennost, lze ztotožnit s ideály svobod, lidských práv, občanské společnosti, rovnosti před zákonem a právního státu.
V tomto ohledu se nezměnilo nic od roku 1925, kdy Karel Čapek v jednom ze svých článků napsal, že „vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie“. Tam, kde se daří aktivnímu občanství, daří se i demokracii. A platí to také naopak.
Mluvíme-li o demokracii jako o souboru hodnot a způsobu vlády, je namístě zcela legitimní otázka, nakolik stávající stav, jejž demokracií nazýváme, tomuto souboru hodnot odpovídá z pozic různých sociálních skupin. Jinak řečeno – nakolik si různí lidé cení různých idejí, nakolik jsou pro ně hodnotné.
Ptejme se tedy, nakolik je pro nás důležité, jak a v jaké demokracii žijeme – nebo lépe – jak žijeme skrze ni, a do jaké podoby ji pomáháme spoluutvářet. Každý jeden z nás. Nakolik se zajímáme o ty, kteří neměli v životě tolik štěstí a úspěchů, o ty slabší a bezmocnější. Těm je těžko vyčítat, že se vymezují vůči světu, který považují za obtížný k žití, zmatený a po všech stránkách nebezpečný. Nežijeme ve vzduchoprázdnu – a ti, kteří se cítí být odstrkováni, ignorováni a přehlíženi se logicky odvracejí i od demokratických principů. Rozhlíží se po vizi jasného, přehledného a bezpečného světa a leckdy se stávají až přespříliš snadnou kořistí jedinců a politických hnutí populistických, vypjatě nacionálních a někdy až revolucionářsky antisystémových. Volají po radikální změně – nebo návratu „zlatých“ časů. Tuto svou vypjatost logicky přenášejí na své děti.
A ptejme se také, nakolik demokraty jsou ti, kteří nám vládnou. Nakolik přispívají k pozitivnímu rozvoji téhle země a položme si i otázku, zda její současnost a budoucnost spíše neohrožují. Přestaňme se schovávat za svou vlastní lhostejnost a nezájem, nebo odbývat tyto otázky v laciným argumentováním ve smyslu „respektování výsledků voleb“. To nás nikam neposune. Pavel Rychetský ve svém nedávném projevu na konferenci Evropa bez železné opony: 30 let svobody vyslovil podstatnou věc. Řekl, že „ani zřetelně a demokraticky vyjádřená většinová vůle nemůže z nikoho učinit výlučného držitele pravdy. Uznání demokratické vlády a respekt občanů k jejímu vládnutí je sice podmínkou její legitimity, ale nikoli podmínkou dostatečnou.“
Respekt k volebnímu aktu neznamená v žádném případě vystavení bianco šeku ke správě země na nějaké období, v němž je možné dělat si co se mi zachce. A důraz na hodnoty a pravidla hry není na druhou stranu v žádném případě ani nedemokratický, ani volby zpochybňující.
Pojďme se u příležitosti dnešního svátku zamyslet spíše nad tím, co nás spojuje, namísto toho abychom zas a znovu hledali to rozdílné. Přestože slova národ a vlast mohou někomu připadat jako vyprázdněné a zneužívané pojmy, jsem přesvědčen, že být vlastencem, svobodným občanem, být hrdý na své češství není v rozporu s otevřeností, tolerancí a respektem k druhým.
Stejně ale tak otevřenost a tolerance neznamená rezignování na stav věcí veřejných ani ignorování reálných problémů. Zbavme se pocitu, že ten, kdo nesdílí stejné přesvědčení jako my, není součástí národa. Tak to opravdu není a být ani nemůže. Vyjmeme-li z rovnice šiřitele lží a demagogy, kterým nikdy nejde o nic menšího než o moc nad ostatními, zbydou lidé, kteří nám jsou podobní víc, než si myslíme. Tedy ti, kteří spolužijí ve stejné zemi, kteří dýchají stejný vzduch a mají své starosti, názory a pocity. A i když se to třeba na první pohled nezdá, plujeme s nimi na stejné lodi jménem Česká republika. Mělo by nám přitom záležet na tom, kterým směrem plujeme, na tom, aby na kapitánském můstku nepobývali lidé neschopní přiznat chybu či neochotní odlišovat pravdu od lži, či lidé, kteří budou štvát plavčíky a důstojníky proti sobě.
Nemluvíme nakonec přece jen jinými slovy o tom samém, tedy o svobodě a demokracii, o naší potřebě bezpečí pro nás a naše blízké, nevyjadřujeme snad jen své obavy a svou nespokojenost se stavem věcí?
Odhaduji, že nikdo, bez ohledu na politické preference, bez ohledu na nálepku, jež mu byla přisouzena z té či oné strany, nechce žít v zemi, která není bezpečná a kde se nežije dobře. Že si nikdo nepřeje, aby byl jeho názor překřikován nebo shazován ze stolu či aby za něj byl napadán. A nikdo by ani neměl být utlačován, umlčován, dehonestován nebo kriminalizován za to, co říká a jak, co si myslí, jak vypadá anebo čemu věří – pokud to samé co sobě dopřeje i druhým. Jedna z cest k lepšímu porozumění vede skrze lepší pochopení fungování lidského uvažování, přes běžné manipulační triky až po roli, jakou v tom všem hrají média. Právě tyto znalosti umožní lépe chápat sebe, stejně jako ty druhé, poodstoupit od emocionálně vyhrocených témat a hodnotit je kriticky a s rozumem.
Píšu tady hlavně o idejích – a za tu nejpodstatnější považuji ono již zmíněné aktivní občanství. Nerezignaci. Péči o svět, o své okolí, o svou komunitu. Není úplnou náhodou, že snadněji do pasti totalitářům všech barev padne společnost atomizovaná, nenávistná, vnitřně rozháraná a svářící se.
Přál bych si, abychom už projednou pochopili, že politika není někde tam venku, mimo náš dosah, že nejsme bezmocnými loutkami v rukou těch nahoře, ale že právě my, naše rodiny, naši blízcí, naši sousedé, jsme tou „polis“, o kterou je třeba pečovat a aktivně se za ni brát, třeba by se věci přece jen hnuly k lepšímu. Protože demokracie, to jsme my. Lepší systém už nenajdeme.