Vodebautismus jako nástroj ruské manipulace

Pokud čtete komentáře v diskusních fórech a komentáře na sociálních sítích, jistě jste se již setkali s „diskutujícími“, kteří odpovídali argumentačními fauly, kdy tito lidé neodpovídali na napsaný argument, ale útočili na argumentující. Příklad: „USA: Kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? SSSR: A vy zase bijete černochy!“ Tento argumentační faul se opravdu vyprávěl ve formě vtipu, ale skutečnost je, že takto sovětská a následně ruská propaganda fungovala a stále funguje. Známe to ve formě náletu trollů, kdy na argumenty jako „Rusko bez dovolení obsadilo část území Ukrajiny“ je odpovídáno například: „Ale NATO a USA má vojenské základny v XY zemích“. Na argument „Miloš Zeman se chová nedůstojně ve své významné funkci“ následuje útok na Karla Schwarzenberga „kníže spí pravidelně ve sněmovně“.

Ve Spojených státech pro tuto techniku manipulace našli termín whataboutism, ve Velké Británii whataboutery. Vlastně se jedná o předělání velmi starého slohu zvaný red herring, v češtině k tomu existuje výraz úhybný manévr či falešná stopa. Taktika spočívá v tom, že obviníte argumentujícího z pokrytectví. Výsledkem má být odvést pozornost od argumentu k jinému tématu a ještě k tomu zdiskreditovat argumentujícího.

Termín vodebautismus (whataboutism) byl poprvé použit během studené války. Tato technika se v sovětských stycích s veřejností rychle rozšířila a brzy se stala obvyklou praxí sovětské vlády. Asi prvním použitím této manipulace v propagandě jde datovat do roku 1947, kdy William Averell Harriman ve své řeči kritizoval „sovětský imperialismus“. Ilya Ehrenburg v propagandistickém deníku Pravda reagoval tak, že kritizoval zákony Spojených států o rase a menšinách a píše, že Sovětský svaz zákony považuje za „urážku lidské důstojnosti“, ale na argument o imperialismu vůbec neodpovídá. Právě na základě tohoto pseudoargumentu vzniká následně onen známí vtip o bití černochů. Během studené války byla tato taktika primárně využívána novináři, kteří tlumočili názory jménem Sovětského svazu.

V post-sovětském Rusku byla technika ze začátku použita při upozorňování na porušování lidský práv či upozorňování na nízkou životní úroveň. S příchodem sociálních sítí se rozšířila i do českého prostředí, kdy ji používají k propagandě takzvaní „trollové“. Hojně pak byla použita při anexi Krymu, kdy tu techniku doplňovaly falešné zprávy, neustálé vynořování „nových důkazů“ o fašistickém Majdanu či pádu malajsijského letadla nad územím, kde působili i ruští vojáci.

„Poselstvím vodebautistů, tedy i ruských trollů, je zpochybnění spravedlivého řádu věcí. Věříte na pravdu, fakta, dobro a zlo, čest, morálku, mír a respekt k lidské bytosti? To nesmíte, protože neexistují – říká hlavní teze nové propagandy.

A co válka v Iráku? A co transgenderové záchody? A co homosexuální sňatky? A co mučení vězňů na Guantanámu? A co ty tisíce teroristů, co pozvala Merkelová? A co Hillary? A co uřezané hlavy v tzv. Islámském státě? A co ty rozkradené miliardy? A co Kalousek?

Cokoliv, na co můžete dostat oprávněně vztek, z čeho jde strach, se vodebautistům hodí,“ píše v článku Alexandra Alvarová z Institutu pro Křesťansko-demokratickou politiku, která se tématu také věnuje.

Napsal: Jan Cemper