Válečníci internetových diskuzí na vlně iracionality

Philip James de Loutherbourg: Battle of Bosworth Field, (1804). Zdroj: Wikimedia

I běžná internetová diskuze se snadno zvrhne v komunikační zákopovou válku, v níž už nejde o dialog, ale o vršení argumentačních podpásovek, urážek a nenávistných útoků. 

Ze samotné definice slova „dialog“ vyplývá, že by se mělo jednat o rozhovor, který může vést k nalezení společného stanoviska, či alespoň vést k lepšímu, pravdě bližšímu názoru, než měli účastníci před ním. Pustíme-li se však do libovolné diskuze, a nejenom do těch na internetu, můžeme záhy zjistit, že se vlastně o žádný dialog nejedná.

Proč je tomu tak? Jak je možné, že tak tvrdošíjně lpíme na svých osobních názorech, přestože nás objektivní fakta nás usvědčují z omylu? A jaké vlastně jsou důvody vzájemného nenaslouchání?

Od nekompetence k iracionalitě

Jedno z možných vysvětlení poskytuje Dunnig-Krugerův efekt, který konstatuje, že jsou-li lidé nekompetentní, nedokážou tuto svou nekompetenci rozpoznat a odhalit. V zásadě tedy potvrzuje teorém, výstižně shrnutý Bertrandem Russelem:

„Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, kdežto lidé inteligentní jsou plní pochybností.“

Což samozřejmě ale neznamená, že inteligentní lidé se rozhodují a s fakty zachází racionálně. Naopak se ukazuje, že i lidé, které nelze označit jako hlupáky a kteří jsou s to schopni fakta pochopit, se dopouštějí z různých důvodů myšlenkových chyb a podléhají omylům a iracionalitě. Zkušenosti i teoretické modely totiž potvrzují, že ani za těch nejlepších podmínek se lidé přísně racionálně nerozhodují (McKenzie 2003), přičemž racionalitu omezuje řada proměnných.

Dovolím si citovat britského psychologa Stuarta Sutherlanda, který se ve své práci zaměřoval i na iracionalitu myšlenkových procesů, jež definuje takto:

„.. iracionální je jakýkoli myšlenkový proces, jež vede k závěru nebo rozhodnutí, které ve světle důkazů a s ohledem na dobu, jež byla k dispozici, nejsou to nejlepší, co se dalo dosáhnout… (Tyto) vznikají ze soustavného myšlenkového zkreslování, jemuž se lze vyhnout.“

Sutherland tedy nastavuje velmi přísná a (jak se zdá) i nesplnitelná měřítka pro racionalitu jako takovou. Otázkou zůstává, nakolik jsme jako lidé jim schopni a ochotni přiblížit a zda se vůbec lze vyhnout onomu myšlenkovému zkreslení. Je pravděpodobné, že striktní racionalita zůstane nedosažitelnou konstrukcí a zkreslením se nelze zcela vyvarovat. Můžeme se však alespoň pokusit omezit jejich vliv tím, že si budeme vědomi jejich problematických zdrojů a zároveň mechanismů, jakými působí. Jinými slovy – demaskujeme jejich principy. O jaké problémy se tedy jedná?

Problém první: Ignorujeme či zkreslujeme fakta, která odporují našim názorům

My lidé běžně ignorujeme důkazy, a to obzvláště tehdy, týkají-li se našeho přesvědčení či víry, k nimž jsme vázáni emočně. Stejně tak se vyhýbáme informacím, které by naše přesvědčení narušovaly. Koukolík přitom především upozorňuje na genialitu lidského důvtipu ve vynalézání důvodů, které dokáží zdůvodnit cokoli.

Dále pak suše poznamenává, že zjistíme-li cokoli, co svědčí proti našemu názoru, není neobvyklé, že tomu prostě odmítneme věřit. Přitom ale platí, že „existence nějakého přesvědčení nebo víry obvykle zkresluje nové informace tak, aby jí odpovídaly, a to tím více, čím více jsme přesvědčeni nebo čím je víra pevnější. (Navíc) ..lidé si výběrově pamatují jen ty skutečnosti a souvislosti, které jejich víře odpovídají.“

Problém druhý: Jsme předpojatí a podléháme omylům plynoucím z prvního dojmu

Sutherland uvádí, že omyl plynoucí z prvního dojmu působí je pravděpodobně nejvýznamnější příčina iracionálního chování a považuje se tak za zdroj chybného vyhodnocování rizik. Je úzce propojen s takzvaným „halo-efektem“, tedy chybným posuzováním lidí, vzniklým na základě dojmu, kterým na nás jedinec zapůsobil. Jako příklad poukazuje Koukolík na psychologické pokusy, které dokázaly, že hezcí lidé bývají považováni za inteligentnější, než jsou a dodává, že naopak lidem ošklivým bývají přisuzovány vlastnosti právě opačné, jsou hodnoceni jako méně inteligentní a tak podobně. Vlivem této zkreslené představy si tedy můžeme zcela automaticky všímat jen pozitivních vlastností ( halo – efekt ), nebo naopak těch negativních ( ďáblův efekt ). Co to tedy znamená?

Vše, na co se soustředíme, získává větší význam. Negativní postoj k někomu přiživuje to, že si všímáme hlavně jeho negativních vlastností a jednání a tím pádem posilujeme své negativní přesvědčení o něm. A to platí i naopak. Dokud nezačneme záměrně vyhledávat, co je na lidech pozitivní, nevšimneme si toho. (1)

Problém třetí: Nehledáme pravdu, ale snažíme se zvítězit

I běžná internetová diskuze se snadno zvrhne v jakousi komunikační zákopovou válku, ve které už nejde o argumentaci a názor druhých, ale o monologické výkřiky, vršení argumentačních podpásovek a logiky prosté reakce, urážky a nenávistné útoky. O vítězství.

A my, nedokážeme-li rozpoznat okamžik, kdy nad racionalitou převládnou emoce, se snadno necháme vlákat do nesmyslného boje hluchých agresorů. Takový stav ztráty racionality popisuje F. Koukolík ve své knize Mocenská posedlost:

„Při troše nadhledu ví snad každý dospělejší člověk z vlastní zkušenosti, jak obtížně zvladatelnou příčinou iracionálního, respektive stupidního uvažování a chování bývají silnější emoce.“

Nezapomínejme však ani na to, že lidé často považují radikálnější změnu názoru v zásadnějších věcech za projev charakterové slabosti, konstatuje dále Koukolík. A to bez ohledu na relevanci informací a na to, že jejich původní názor tyto nové informace vyvracejí.

Takže.. jak z toho ven?

Můžeme se alespoň pokusit omezit vliv destruktivních myšlenkových chyb v argumentaci tím, že si budeme vědomi jejich zdrojů a mechanismů, jakými působí a zároveň se vyvarujeme komunikace pod tlakem emocí.

Přesto ( anebo právě proto ) je dobré zcela se vyhnout diskuzi s někým s „úmysly nečistými či někomu, kdo se ztratil v moři své subjektivní pravdy“. (2)


 

Poznámky pod čarou / Zdroje: