Thomasův teorém: Proč naše předpovědi mění svět

engraving by Gustave Doré illustrating Canto XXII of Divine Comedy, Inferno, by Dante Alighieri. Caption: Ciampolo escaping from the Demon Alichino ( Wikimedia )

Pokud si myslíte, že poplašné zprávy a „zaručené“ předpovědi jsou jen nerealistickým klevetěním, máte pravdu. To ovšem platí jen do té doby, dokud jim neuvěří dostatečné množství lidí.

Proč naše očekávání ovlivňují svět a lidi kolem nás tak, že nakonec naplní naše původní předpovědi?

Větší problém než události samotné jsou jejich interpretace

Obklopeni neodkladnou současností, vnímáme dnešní dobu leckdy jako krizovou a výjimečně problematickou. Často slýchávám, že žijeme v rychlé a rozvířené době a že věci nejsou na svém místě. Bojíme se, že se svět proměňuje a že na jeho podobu už nemáme žádný vliv. Vlastně není divu. Událost stíhá událost a přehlcenost informacemi vzbuzuje pocit neustálého tlaku, ve které jako by se nedostávalo klidu a dobrých zpráv.

Zapomínáme ale na to, že i my sami jsme spolutvůrci ducha doby, v níž žijeme. I jen s malým odstupem se můžeme přesvědčit, nakolik naše spory jsou víc než cokoli jiného jen malicherným hašteřením, a naše obavy spíše strachem z vlastního stínu než skutečným obrazem zdánlivě se rozpadajícího světa.

Není těžké podlehnout nespokojenosti, nervozitě. Není těžké zaměnit realitu mediálních bublin za svět samotný. Mohli odbýt toto „podlehnutí strachu“ jako nepodstatný šum, který upadne v zapomnění, jakmile se objeví události jiné, nové a naléhavější. Mohli bychom – kdyby jízda na vlně té nejsoučasnější současnosti neskýtala rizika, jimž bychom se měli ve vlastním zájmu vyhnout.

Tím rizikem nejsou ani tak události samotné, jako spíše jejich interpretace. Co tím chci říct? Jen to, že jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se tato reálnou ve svých důsledcích. Nevědomě ovlivňujeme svět a lidi kolem nás tak, že naplní naši původní předpověď. Nebo ještě jinak – co si myslíme, že se má stát, stane se.

To je myšlenka, kterou formuloval už ve třicátých letech americký sociolog William Isaac Thomas a vešla ve známost jako tzv. Thomasův teorém.

Thomasův teorém

„Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.“ Lidé tedy jednají na základě toho, jací se domnívají, že jsou, a jejich subjektivní interpretace situací se mohou promítnout do reálného života a stát se pro ně samotné skutečnými (pravdivými). (MERTON, R. Self-Fulfiling Prophecy )

Zjednodušeně řečeno, lidé subjektivně vnímaným situacím dávají svůj vlastní význam. Interpretují svět tedy nikoli na základě objektivních měřítek, nýbrž právě jen skrze subjektivní interpretace, které se skutečností nemusí mít nic společného. Přesto se ale mohou promítnout do reálného života tím, jak na tyto „domnělé“ situace lidé zareagují, považují-li je v daném okamžiku za skutečné.

Reálné důsledky nereálných situací

Mnohdy uváděným příkladem praktického projevu Thomasova teorému jsou krize na burze, kdy poplašné zprávy o negativním vývoji onen negativní vývoj skutečně způsobí. Problematika tohoto sociologického jevu také bývá často zmiňována v souvislosti s předsudky vůči menšinám – chování, které tyto menšiny vykazují, může být často spojeno právě s očekáváními, které od nich většinová společnost má. (Wiki)

Důsledky však mohou být i mnohem závažnější.

V březnu 1997 spáchalo sebevraždu 39 členů sekty Nebeská brána ( Heaven´s Gate) v americkém San Diegu. Zemřeli s přesvědčením, že planetu Zemi čeká v blízké budoucnosti apokalypsa a jedinou cestou jak tento nevyhnutelný konec přežít, je nalodit se na mimozemský koráb, putující za Hele-Boppovou kometou, která toho roku míjela Zemi. Bohužel však byli také přesvědčeni, že taková evakuace se dá provést jen tak, že zabijí sami sebe.

Jiným příkladem může být Hiró Onoda, japonský voják, který odmítl uvěřit zprávám o konci druhé světové války. Bojoval a skrýval se ve filipínské džungli až do roku 1974 a během té doby zabil na třicet filipínců, většinou zemědělců a rybářů. Vedl diverzní boj a veškeré pokusy přesvědčit ho o konci války považoval za lest nepřítele (včetně letáku podepsaného japonským generálem či návštěvy svého otce či bratra, kteří se ho s megafony snažili oslovit).

Onoda tak svým bojem potvrdil, že pokud lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích. Můžeme zmínit i úzké propojení takových reakcí s tzv. „bunkrovou mentalitou“ ( Siege mentality). Jedná se o sdílený pocit ohrožení, které může, ale nemusí být reálné. Termín samotný se odvozuje od skutečných zkušeností obležených vojenských jednotek, „připomíná vystresované vojáky v obleženém bunkru. S nataženými zbraněmi sedí u střílen připraveni zabít každého, kdo se objeví v dostřelu – bez ohledu na to, že to může být i přítel nebo posila.“ (Ivan Brezina)

Také se ale může i o skupinovou hloupost, kterou definoval sociální psycholog Irving L. James. Jedná se podle něj o „způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak.“ Jinak řečeno, setkáváme se s kolektivním iracionálním rozhodováním (typickými projevy skupinové hlouposti jsou iluze nezranitelnosti, racionalizace chybných rozhodnutí, víra v morální oprávněnost, autocenzura, stereotypizace jiných skupin atd.) (Koukolík).

Sebenaplňující proroctví

Sociolog Robert K. Merton o Thomasův teorém opírá svou teorii sebenaplňující předpovědi. Z teorému vyvozuje, že „lidé reagují nejen na objektivní charakteristiky situace, ale také — a někdy především, na význam, který pro ně tato situace má“. Merton má také za to, že byl-li by tento princip obecně více znám, více lidí by chápalo fungování naší společnosti.

Předpoklad tzv. sebenaplňující se předpovědi říká, že pokud je teze (většinou nesprávná) shledána reálnou, způsobí reakci, v jejímž důsledku se původní myšlenka uskuteční. (MERTON, R. K. Studie ze sociologické teorie).

Dále Merton uvádí, že

„veřejné definice situace (proroctví či předpovědi) se stávají integrální součástí situace, čímž ovlivňují následný vývoj.“

Princip demonstruje na příkladu bankovní Černé středy a říká – jakmile dostatečné množství vkladatelů uvěří pověstem o nesolventnosti banky, žádná poměrná likvidita jejích aktiv jí nepomůže a banka se vskutku stane nesolventní. Umožňuje tak porozumět tomu, co se stalo ve třicátých letech stovkám bank.

V určitém okamžiku jednoduše přestane být skutečný stav věcí relevantním faktorem. Aplikujeme-li Thomasův teorém v kombinaci se sebenaplňujícím proroctvím na vypjatou současnost společenské debaty, můžeme vidět nezanedbatelná rizika. Přesvědčí-li dostatečné množství lidí samu sebe například o nevyhnutelnosti rozpadu Evropské unie či o absolutním konfliktu s muslimy, mohou se tyto stát velmi reálnými a ve svých důsledcích vést ke skutečnému rozpadu či konfliktům.

Sám Merton uvádí příklad války mezi dvěma národy. Narůstající množství lidí se domnívá, že válka je nevyhnutelná. Představitelé těchto dvou národů, pohánění tímto přesvědčením, se navzájem stále více odcizují a pohotově odpovídají na každý “útočný” akt protistrany. Rozšiřuje se zbrojní potenciál, zvětšují se zásoby surovin a narůstá počet mužů ve zbrani, až nakonec očekávání války pomůže vytvořit skutečný konflikt.

Experiment – Pygmalionský efekt

Slavný experiment Pygmalion in the Classroom psychologů Roberta Rosenthala a Lenora Jacobsona byl uskutečněn na konci šedesátých let 20. století a experiment samotný byl zaměřen na účinky očekávání učitelů na výkon studentů. V něm se ukázalo, že vyšší očekávání vede ke zvýšení výkonu.

Žákům na základní škole experimentátoři rozdali testy a vyučujícím řekli, že jde o prověření IQ žáků a o to, zda mají studijní předpoklady. Poté vybrali žáků s průměrnými výsledky, ale učitelům sdělili, že tito žáci byli vyhodnoceni jako nadprůměrně inteligentní. Za nějakou dobu tito studenti opravdu začali dosahovat nadprůměrných výsledků, a to kvůli tomu, že učitelé k nim přistupovali jinak, než k ostatním studentům – věnovali jim více času, vyvolávali je v hodinách a následně je chválili. Zvyšovali tím jejich motivaci a sebedůvěru, což vedlo k lepším výsledkům. ( Wikisofia )

Nicméně se také ukázalo, že očekávání záporných výkonů vede naopak ke zhoršení výkonu a stává se negativní předpovědí. Jev, kdy negativní očekávání cede k negativním výsledkům, byl pojmenován jako Golemův efekt.

Závěr

Potvrdilo se, že vývoj obvykle potvrdí očekávání, ať už je pozitivní či negativní, a to bez ohledu na to, že tato byla původně tvořena pouhým přesvědčením.

Jak trefně poznamenává Josef Melichár v jednom ze svých článků, lidské vztahy nejsou jednoduchou linií, ale zamotaným klubkem příčin a následků, ve kterých se často točíme dokola. Když přijmeme předsudek o neschopnosti člověka, začínáme tak vytvářet atmosféru, která ho do tohoto chování nenápadně tlačí. A pokud se takové tvrzení potvrdí, jsem přes všechno zklamání nakonec vlastně rád, protože lidé mají rádi vlastní pravdu víc než cokoli jiného, dodává Melichár.

Ale nejde jen o neschopnost. Ve hře jsou jakékoli předsudky a stereotypy, které si jen dokážeme představit –  ať už jde o rasu, víru, pohlaví, sexuální orientaci či jakýkoli odlišující znak.

Zdroje:

Petr Nutil