Propaganda – představení fenoménu

Polish antisemitic propaganda poster, "Jewish Paws Again? Never!" ( Wielka Encyklopedia Uzbrojenia M.S.Wojsk. 1918 - 1939 (The online Encyclopedia of Armaments, 1918-1939). Wikimedia

Pojem propaganda je často a v různých souvislostech zmiňován, aniž by používání tohoto termínu bylo podloženo skutečnými znalostmi o něm. V této shrnující studii autorka nabízí čtenáři základní představení fenoménu propagandy.

Autor: Mgr. Karolína Honsová. Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Logo_3grant

Definice a vymezení pojmu propaganda

Pojem propaganda je často a v různých souvislostech zmiňován, aniž by používání tohoto termínu bylo podloženo skutečnými znalostmi o něm. Dokonce i mnozí historici termín propaganda používají, aniž ho vysvětlují. Studium propagandy je navíc téměř výlučně omezeno na dvacáté století. V této studii se pokusím o základní představení fenoménu propagandy.

První zaznamenané použití termínu propaganda se datuje do roku 1622. V tomto roce založil papež Řehoř XV. instituci zvanou Sacra Congregatio de Propaganda Fide (Svatá kongregace pro šíření víry). Tento papežský úřad, který vznikl v reakci na šíření protestantismu, měl za úkol koordinovat misijní aktivity katolické církve. Pojem propaganda se nicméně v masovém měřítku začal používat až ve dvacátém století, kdy se jím nejprve začaly označovat přesvědčovací taktiky v období první světové války.

Propaganda byla původně definována jako šíření neobjektivních a předpojatých idejí a názorů, často za použití lží a klamu. Nicméně s tím, jak odborníci začali propagandu více studovat, bylo stále jasnější, že propaganda nemusí sloužit pouze negativním účelům, nemusí být založena na podvodu a přímé lži, a nemusí být vždy spjata pouze s totalitními režimy, jak se většinová společnost často domnívá. Dnes je propaganda definována jako ovlivňování veřejného mínění pomocí prostředků politických symbolů, případně jako management skupinových postojů prostřednictvím manipulace symbolů. Do propagandy zahrnujeme veškerou prezentaci obrazů, idejí nebo informací, které ovlivňují chování jedinců. Propaganda obratně využívá obrazy, symboly či slogany, aby hrála na emoce a předsudky svých příjemců. Z tohoto důvodu bychom ji mohli chápat také jako specifický typ komunikace, jehož cílem je předat příjemcům určitý názor či úhel pohledu, přičemž se snažíme docílit toho, aby tento názor či myšlenku publikum dobrovolně“ přijalo za své.

Někdy je obtížné určit, co je propagandou, a co už jí není. Téměř každé sdělení v sobě totiž nese přesvědčující obsah, ať již záměrně, nebo ne. Proto rozlišujeme mezi plánovanou, záměrnou propagandou, a šířením myšlenek, které není předem naplánováno. Na druhou stranu může být toto rozlišení poměrně matoucí, protože propaganda je v mnoha případech šířena stoupenci určité myšlenky či ideologie zcela podvědomě a bezděčně.

Podle Philipa Taylora můžeme propagandu jednoduše chápat také jako komunikaci myšlenek, která má druhé přinutit jednat či myslet určitým způsobem. Taylor se domnívá, že pokud propagandu definujeme takto široce, pak můžeme říci, že její vznik se kryje se vznikem komunikace jako takové.

Důležité je také upozornit na to, že existuje rozdíl mezi propagandou a hrubou silou přesvědčování. I když technika propagandy může zneužívat naivitu příjemců, hrát na jejich city a překrucovat fakta, přeci jen platí, že propaganda nerovná se zastrašování.

Propaganda je tedy záměrný pokus přesvědčit lidi, aby mysleli a jednali tak, jak si to přejí ti, kteří propagandu vytvářejí. Toto přesvědčování může být uskutečňováno kterýmikoli dostupnými médii. Komunikace s cílem přesvědčování se může dít při soukromé konverzaci stejně jako na masovém shromáždění, v kostele, v kině nebo na bitevním poli. Může být prezentována formou sochy, budovy, mince, kresby, vlajky nebo poštovní známky. Propaganda je jednoduše proces, při kterém jsou myšlenky či názory komunikovány s cílem přesvědčit o nich druhého. Využívá komunikaci k vyjádření a tlumočení ideologií či myšlenek, které jsou určeny primárně k tomu, aby sloužily něčímu osobnímu zájmu.

Typologie propagandy

Oliver Thomson uvádí několik členění typů propagandy podle různých kategorií.

Propagandu za prvé dělí podle jejího účelu:

  • Politická propaganda je veškerá propaganda, jejímž cílem je zisk nebo udržení politické moci.
  • Ekonomická propaganda zahrnuje ty formy propagandy, které se snaží přimět lidi kupovat nebo prodávat zboží a výrobky.
  • Cílem válečné propagandy je demoralizace nepřítele během války a posílení morálky vlastního lidu a vojenských jednotek.
  • Diplomatická propaganda si klade za cíl vyvolat nepřátelství a nenávist k potenciálně nepřátelským státům, nebo naopak vyvolat sympatie ke státům spojeneckým.
  • Didaktická propaganda je uplatňována i ve společnostech,které nejsou totalitní. Je využívána ke vzdělávání populace, jejím účelem může být například boj proti nemocem, špatné hygieně, přelidnění, nezdravým nebo špatným společenským návykům a podobně.
  • Ideologická propaganda je podle Thomsona jedním z nejzajímavějších, ale také nejnebezpečnějších typů propagandy. Jejím záměrem je šíření celých ideologií a myšlenkových systémů, jako jsou například komunismus nebo nacismus.
  • Takzvaná úniková propaganda tvoří specifický typ politické propagandy. Spočívá ve využití zábavy pro rozptýlení pozornosti mas, aby tak bylo dosaženo podvolení se těchto mas plánovaným politickým, sociálním či ekonomickým cílům. Starořímské heslo „chléb a hry“ přiléhavě reprezentuje tento typ propagandy.

Propagandu můžeme dělit podle jejího stylu. Thomson rozlišuje styl čistě racionální, kvaziracionální a emocionální. Racionální propaganda využívá logiku a fakta. Vybírána jsou ovšem jen ta fakta, která podporují argumenty toho, kdo přesvědčuje. Nevyhovující fakta jsou zamlčována nebo ignorována. Kvazi-racionální propaganda využívá narážky a asociace, aby propůjčila důvěryhodnost jinak racionálně slabým argumentům. Konečně emocionální propaganda spočívá v prezentaci subjektivních idejí, které jsou předkládány s entuziasmem, ať již reálným, či hraným.

Lingvistické techniky, motivy a témata propagandy

Propaganda rovněž využívá nejrůznějších lingvistických technik. Výběrem vhodných jazykových prostředků lze předkládané sdělení a myšlenky zjednodušit, udělat zajívavějšími a usnadnit jejich zprostředkování. Mezi lingvistické techniky propagandy patří rýmování (například heslo „Liberté, egalité, fraternité“), rytmus („Nixon out! Nixon out! Nixon out!“ – „S Nixonem pryč!“), metafora („boj dobra a zla“, „životní cyklus“, „migrace duší“), přirovnání, slovní hříčky, klišé („Lebensraum“, „tisíciletá Říše“). Zajímavým jazykovým prostředkem, který propaganda využívá, je paradox, tedy neočekávaný protiklad, který publikum šokuje díky momentu překvapení (například Ježíš jako král chudých). Konečně lingvistická technika personifikace nabízí publiku konkrétní osobu, kterou lze nenávidět nebo milovat. Spočívá v prezentaci soch, obrazů či jiných zpodobnění osob, které představují určitý abstraktní koncept nebo určitou skupinu lidí (Strýček Sam, ďábel jako symbol zla).

Propaganda využívá různé typy motivů či témat. Jedním z nejvíce používaných a z propagandistického hlediska nejúspěšnějších a nejefektivnějších je motiv hrdiny či mučedníka. Uvěznění dopomohlo k získání statutu mučedníka Hitlerovi či Gandhímu.

Dalším hojně uplatňovaným motivem je konflikt, zpodobňovaný jako boj mezi dvěma osobnostmi, skupinami lidí, státy či idejemi (například Hitlerův boj proti komunistům, Churchillův boj proti nacismu, obecně boj dobra se zlem a podobně). Motiv konfliktu masové obecenstvo vždy fascinuje, a může proto zajistit pozornost a angažovanost publika.

Použitím motivu obětního beránka se propagandisté snaží přesvědčit publikum, že příčinou všech neduhů a problémů té které společnosti je určitá skupina lidí. Většinou je do pozice obětního beránka vetlačena ta skupina, která je většinovou společností i tak všeobecně neoblíbena, a je tudíž jednodušší přiživit již existující antipatie a nepřátelství.

Osobní oběť je jak motivem propagandy, tak často jejím cílem. Nemusí se jednat například pouze o glorifikaci smrti v boji, ale o širší ideu obětování se pro národ, společenství či ideologii.

Parodie spočívá ve využívání humoru jako nástroje pro zesměšnění nepřítele. Prostřednictvím parodie lze redukovat názorového protivníka, vybraného člověka či skupinu lidí na karikaturu jejich špatných nebo neobvyklých vlastností, například zdůrazněním některých fyzických rysů nebo posmíváním se frázím či slovním obratům, které často používají.

Thomson uvádí několik faktorů či strategií, které mohou propagandistický efekt prezentovaného sdělení zintenzivnit:

Tzv. efekt zdroje označuje situaci, kdy účinek, jaký bude mít propagace určitého sdělení, je ovlivněn tím, z jakého typu zdroje sdělení přichází. Jak historie, tak nejrůznější psychologické experimenty ukázaly, že pokud informace pochází od důvěryhodného, respektovaného či prestižního zdroje, ať již se jedná o člověka či o typ média, pak šance, že se lidé nechají přesvědčit, velmi stoupá. Vliv na zdání prestiže mohou mít například i tak irelevantní faktory, jako jsou oblečení a upravenost řečníka.

Pokud je společnost sužována strachem, hladem, špatnou bezpečností situací, ekonomickou nejistotou a podobně, je velmi náchylná k tomu, aby se propagandě podvolila. Stejně tak mnohé experimenty ukázaly velký efekt, jaký mají na společnost ty propagandistické kampaně, které pracují se strachem, zvláště se strachem o zdraví a bezpečnost. Dalším zintenzivňujícím faktorem je tedy faktor zastrašování.

Faktor entuziasmu označuje strategii emotivního přesvědčování pomocí uměle vytvořeného, strojeného nadšení.

Strategie, kterou Thomson nazývá vyvolanou odezvou, označuje situaci, kdy se na propagandě podílí samo publikum. Sem můžeme zařadit například společný zpěv hymny, odříkávání modliteb, sborové odpovědi davu na otázky řečníka, dokonce i potlesk či pokyvování.

Posledním zintenzivňujícím faktorem je tzv. efekt popularity. Pokud se zdá, že sdělení, které je propagováno, si získalo souhlas většiny, jsou jednotliví členové publika náchylnější tomuto sdělení sami uvěřit.

Válka a moc

Propaganda je obvykle spojována se dvěma fenomény – válkou a mocí. Co se týče moci, propaganda byla vždy jejím psychologickým nástrojem. A je to právě spojení mezi propagandou a mocí, které vždy vyvolávalo podezření. Nicméně propaganda sama o sobě nemůže žádnému držiteli moci zajistit loajalitu a náklonnost lidí, proto si držitelé moci loajalitu vynucují v mnoha případech také silou a nátlakem, počínaje represivní legislativou a konče vězněním či odstraněním oponentů. V boji o moc využívají propagandu jak ti, kteří si chtějí zajistit či udržet nadvládu nad ostatními, tak ti, kteří je chtějí v jejich pozici nahradit.

Propaganda je neodmyslitelně spojená i s válkou. Propaganda má lidi přesvědčit, aby jednali v souladu s tím, jak si to přejí ti, kteří propagandu vytvářejí. V případě válečné propagandy jde o to, aby šli lidé bojovat za danou věc, či aby se jiným způsobem podíleli na válečném úsilí.

Rozhodnutí, zda půjdu či nepůjdu za určitou věc bojovat, by však mělo vycházet z osobního rozhodnutí, a nemělo by záviset na propagandě. Propaganda umí vytvářet mýty o tom, proč válka začala, proč byla vyhrána či prohrána, a v ojedinělých případech může dokonce ovlivnit veřejné mínění natolik, že změní povědomí o tom, která strana byla ve válce stranou vítěznou, a která stranou poraženou. I když se konkrétní metody válečné propagandy postupem času vyvíjely, středověká epická báseň stejně jako válečný plakát či film dvacátého století přesvědčují příjemce propagandy, aby šli a používali násilí a riskovali své životy za určitou myšlenku či pro dosažení  určitého cíle.

Cenzura

Ruku v ruce s propagandou jde vždy cenzura. Za zatajováním informací jak v případě cenzury, tak v případě propagandy, je strach jejich tvůrců z toho, že by tyto informace mohly lidem umožnit nezávisle přemýšlet nebo dělat věci, které by nebyly v zájmu propagandistů a cenzorů. To byl podle Philipa Taylora důvod, proč Hitler považoval za zbytečné cílit propagandu na intelektuály, protože ti jsou schopni ji prohlédnout.

Moderní cenzura i propaganda jsou institucionální odpovědí na revoluci v komunikaci, kterou procházíme ještě i dnes. Jedná se o posun od komunikace „face to face“ ke komunikaci, která je zprostředkována, a kde třetí strana zasahuje do komunikačního procesu probíhajícího mezi tím, kdo sděluje, a příjemcem sdělení. Třetí stranou je obvykle médium, jako je televize nebo tisk. Pokud uznáváme, že následkem této situace se dřívější problémy vzdálenosti a času mezi autorem sdělení a jeho příjemcem zmenšily díky existenci médií, pak musíme konstatovat, že čtvrtá strana, jakou mohou být právě například tvůrci propagandy nebo cenzoři, se snaží zaplnit vzniklý prostor mezi nimi. Se vznikem bezprostřední komunikace mezi autorem sdělení a příjemcem sdělení, jako je například živé vysílání zpráv nebo internetová komunikace, již ale žádný takový prostor nezbývá. Výzvou pro cenzora a tvůrce propagandy v současnosti je tudíž získat kontrolu nad sdělovacími prostředky a médii všeho druhu, které informace zprostředkovávají (sem mohou patřit například snahy o omezení svobody internetové komunikace). Pokud toto není možné, pak se propagandisté snaží zajistit, aby ti, kteří informace přijímají, byli propagandou zpracováváni po dlouhý časový úsek, a tím pádem vnímali nové informace v souladu s předem zabarveným úhlem pohledu.

Philip Taylor se rovněž zamýšlí nad vztahem propagandy a historie jako vědy. Ptá se, zda je veškerá historiografie propagandou, a do jaké míry slouží vzdělávací systémy propagandistickým účelům. Upozorňuje na fakt, že učebnice dějepisu používané v nacistickém Německu vypovídají více o době, ve které vznikly, než o minulosti jako takové. Stejně tak se země bývalého Sovětského svazu obávaly otevření archivů, protože se tak měly dostat na světlo světa důkazy o tom, jak zde vzdělávání sloužilo jako forma sociálního inženýrství. Demokratické režimy se rády samy o sobě domnívají, že historické knihy jimi vydávané dějepisnými fakty nemanipulují.

Záměrně a účelně jimi možná manipulováno skutečně není. Nicméně historici, kteří tyto knihy píší, jsou ovlivněni dobou, ve které žijí. A ti, kdo jsou u moci, se vždy pokouší ovlivňovat způsob, jakým se společnost, které „vládnou“, dívá na svět, a tedy i na své dějiny. Jakákoli informace má schopnost formovat naše vnímání světa a pohled na něj. Proto se historie ukazuje být velmi užitečným zdrojem propagandy, a to i v demokratických režimech a ve svobodných společnostech.

Jaký je tedy rozdíl mezi propagandou a vzděláním ve společnostech, které si cení svobody myšlení, svobody slova i svobody jednání? Podle Philipa Taylora tkví rozdíl možná ve faktu, že zatímco propaganda říká lidem, co si mají myslet, vzdělání je učí, jak myslet.

Literatura k tématu:

  • Taylor, Philip M. [2003]. Munitions of the mind: a history of propaganda from the ancient world to the present era. Manchester: Manchester University Press.
  • Thomson, Oliver. [1977]. Mass persuasion in history: An historical analysis of the development of propaganda techniques. Edinburgh: P. Harris.
  • Pratkanis, Anthony R.; Aronson, Elliot. [2002]. Age of propaganda: the everyday use and abuse of persuasion. New York: W. H. Freeman / Owl book.

Další články k tématu propagandy na webu Manipulatori.cz

Text byl publikován na webu Moderní dějiny

Moderní Dějiny