Polemicky o polemikách a ohlédnutí za kauzou Brezina/Zeman

Milan Šmíd. „Foto: Petr Novák, Wikipedie“

Nemá cenu hádat se o míru urážlivých tvrzení. Ti, kteří útočí na prezidenta, si také žádné servítky neberou, a tento začarovaný kruh pak jakoby neměl konce.

Pavel Kosatík je autor, kterého si velice vážím. Na můj facebook 17. dubna doputovala jeho glosa k nedělnímu interview prezidenta Miloše Zemana s redaktorem Blesku Davidem Vaníčkem. Je u ní připojen odkaz na článek Chudinka holčička se nenaučila ani tři věty zpaměti, prohlásil Zeman o Dusilové, který zveřejnil server Novinky.cz.

Na svém facebookovém profilu pak Kosatík k tomu napsal: „Absolutní omyl, pokud hlava státu dokáže takto nevkusně mluvit o komkoli z nás lidí, kterým „vládne“. Kdo proti tomu nahlas neprotestujete, nemáte občanskou sebeúctu a doplatíte na to.“ Výsledek: 330 lajků, 43 komentářů, odpovědi v to nepočítaje.

Protestovat nebo neprotestovat? Nejsem si zcela jist, zda protesty proti všemu kontroverznímu, co Miloš Zeman řekne, skutečně mají nějakou cenu, a zda nejsou – slovy Magdy Vášáryové – nechtěnou kampaní za jeho znovuzvolení. Už jednou jsem se k tomu vyjádřil.

Také proto jsem se původně rozhodl, že další kvartální Zemanův rozhovor v Blesku budu ve své me-zinové kronice Louč ignorovat. Přesto mi zvědavost nedala, a celý včerejší rozhovor jsem vyslechl. Co mne na rozhovoru zaujalo? Především to, co si z něj vybrala média. V naprosté většině zpráv je na prvním místě „chudinka holčička“ Lenka Dusilová, která při vyhlašování Andělů přečetla protest proti Miloši Zemanovi.

Ve stínu tohoto bonmotu a někde zcela nezaznamenány pak zůstaly „podplacené Hospodářské noviny,“ výmysly o tom, že při návštěvě čínského prezidenta v Londýně se v ulicích s vlajkami neprotestovalo, že ČSSD je hlavním viníkem astronomického penále ve sporu s advokátem Altnerem, nebo že rozhodnutí soudu ve věci omluvy příbuzným Ferdinanda Peroutky „je tak trochu důkazem amatérismu.“

A právě ono poslední téma mne přivedlo k napsání tohoto textu. Právě u tohoto tématu bych očekával, že se Pavel Kosatík jako autor dvou publikací o Peroutkovi ozve jinak, než protestem proti insinuaci Lenky Dusilové. Podle mého názoru nemá cenu hádat se o míru urážlivých tvrzení. Ti, kteří útočí na prezidenta, si také žádné servítky neberou, a tento začarovaný kruh pak jakoby neměl konce.

To co význam má, je vyvracení a odhalování polopravd i nepravd, které Miloš Zeman záměrně šíří a mate jimi tu část veřejnosti, která mu slepě věří. Právě nedělní rozhovor nabídl jeden konkrétní příklad pro věcnou polemiku, kterého si Pavel Kosatík nevšiml, protože mu ho média nepředložila, a on si celý rozhovor zřejmě nevyslechl. O co šlo?

Reportéři Blesku předtočili v jednom podniku v Teplicích dotazy „lidí z davu.“ Jistý Rastislav Fojtík se pak na kameru zeptal: „Vážený pane prezidente, soud určil, že vaše výroky na adresu pana Peroutky jsou nepravdivé. Máme si snad myslet, že jste lhal?“

Miloš Zeman mu na to odpověděl: „Určitě ne. Za prvé nejsou tyto výroky „na adresu pana Peroutky“, ale výroky, které v prvním případě… oni totiž byly dva … jsem četl na vlastní oči. To je ten pověstný článek „Hitler je gentleman“. A druhý výrok, který se málokdy cituje, zní: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky“.

A pane redaktore, tento výrok byl soudkyní prohlášen za nepravdivě připsaný Ferdinandu Peroutkovi, to znamená, že bych lhal dle dotazu čtenáře. Ale já bych chtěl jenom zdvořile upozornit, že tento výrok připsal Ferdinandu Peroutkovi profesor Václav Černý, mimochodem člověk, kterého velmi obdivoval Václav Havel, ve svých pamětech, a Ferdinand Peroutka až do své smrti toto přisouzení nedementoval.

Jinými slovy, soudkyně si hraje na literární kritičku. Popírá pramen, který se jmenuje profesor Václav Černý, a naopak příbuzní Ferdinanda Peroutky, kteří pochopitelně protestovali, jsou pro ni pramenem důvěryhodnějším. Je to tak trochu důkaz amatérismu, ale budiž.“

Kdyby se Pavel Kosatík se ve svém protestu nespolehl pouze na zpravodajství bulvarizujících médií, a seznámil se s touto pasáží, mohl tady rozvinout zajímavou polemiku s prezidentem. Například o spolehlivosti pamětí Václava Černého, o konfliktním vztahu profesora Černého ve vztahu k Peroutkovi, o tom, jak vznikl omyl Václava Černého, který přisoudil autorství úvodníku Nová Evropa otištěného 4. října 1938 v Lidových novinách pod pseudonymem Petr Bílý Ferdinandu Peroutkovi, přestože později přiznaným a nezpochybnitelným autorem textu „Chtěli jsme zpívat s anděly, musíme výti s vlky“ byl Jan Stránský. Pavel Kosatík tuhle souvislost totiž podrobně popisuje na straně 259 v jedné ze svých dvou knih věnovaných Ferdinandu Peroutkovi (Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka, život v novinách (1895-1938), Paseka 2003).

Při encyklopedické paměti Miloše Zemana není možné, aby skutečného autora zmíněného výroku o andělech a vlcích neznal (za všechny další prameny citujme například Petra Zídka z 31. ledna nebo Bohumila Doležala z 12. února loňského roku).

Přesto však svůj omyl prezident obhajuje průhlednou výmluvou spojenou s útokem na soudkyni a na úroveň soudního řízení. Jestli mne osobně něco uráží a proti čemu jsem kdykoli připraven protestovat, pak to není Zemanův jedovatý bonmot na adresu Lenky Dusilové, ale jeho pohrdání fakty, která si vymýšlí, případně je ohýbá podle toho, jak potřebuje, přestože dobře ví, jak se věci ve skutečnosti mají.

Tady by asi mělo být východisko polemiky, založené nikoli na planých protestech, ale na konfrontaci s fakty, které odhalí pokrytecké a neupřímné chování politika a tím sníží a zpochybní jeho důvěryhodnost.

x x x

Protože paměť je krátká a dorůstají nové generace, pro něž povědomost o některých historických událostech je terra incognita, dovolím si připomenout kauzu z roku 1999 jako důkaz toho, že Miloš Zeman používá stále stejné polemické figury a úhybné manévry, když je v úzkých. Teď v neděli, když byl konfrontován s výrokem soudu pro něj nepříznivým, odpoutá pozornost od „Hitlera gentlemana“ a začne mluvit o autenticitě pramenů ve věci „andělé a vlci“, čímž se snaží dosáhnout toho, aby se mluvilo o něčem jiném a na „Hitlera gentlemana“ se zapomnělo.

Víceméně zopakoval jen to, co ve své politické kariéře běžně používá, a co se mu jednou vymstilo. Na začátku tohoto příběhu bylo veřejné obvinění bývalého ministra zahraničí Josefa Zielence, které Miloš Zeman pronesl 24. června 1999 v České televizi. Prohlásil zde, že ministerstvo zahraničí uzavřelo „šedesát smluv jak s jednotlivými novináři, tak s mediálními agenturami, které sloužily k osobní prezentaci předminulého ministra zahraničí,“ tedy ministra Zielence. Toto obvinění Miloš Zeman nebyl schopen doložit. Později sdělil, že na ministerstvu se nalezly čtyři smlouvy, ale „ministr Kavan mne požádal, abych smlouvy nezveřejňoval.“

Když na Zemana novináři o pět dnů později ve Sněmovně 29. června dotírali s dotazy, proč nepředložil důkazy o tom, že ministr Zieleniec uplácel novináře, Miloš Zeman si náhle vzpomněl na novináře Ivana Brezinu, kterého použil k odvedení pozornosti od své důkazní nouze ve věci Josefa Zielence. Prohlásil tady (citováno z deníku Právo 30.6.1999 a z nálezu Ústavního soudu I.ÚS 453/03):

„Když si přejete neustále nějaké konkrétní důkazy o korupci novinářů, dovolte, abych vám jeden dal. Existuje novinář, který se jmenuje Ivan Brezina. Tento novinář psal pro časopis Reflex a možná ještě píše. Tento Ivan Brezina psal články na podporu dostavby jaderné elektrárny Temelín. Na tom není samozřejmě nic špatného. Já, jak dobře víte, jsem rovněž zastáncem dostavby této elektrárny. Ale tento Ivan Brezina měl důvěrnou smlouvu s Českými energetickými závody, to znamená, že psal na objednávku Českých energetických závodů, a to už pokládám za formu korupce.

Proč právě Ivan Brezina? Také na tomto příkladu se dají ilustrovat povahové rysy současného prezidenta. Miloš Zeman měl s Brezinou nevyřízené účty za dva články „Svět podle Zemana“ publikované v týdeníku Reflex v květnu 1998. Ivan Brezina (jehož žurnalistika není právě mým šálkem čaje) se zde dotkl některých citlivých míst Zemanova soukromého života. Viz například citát: „Historky z jejich rozvedeného manželství byly totiž naprosto otřesné. Nejmírnější vzpomínky paní Blanky vyprávěly o tom, jak prý Miloš Zeman kdysi rád postával před zrcadlem, recitoval Nietzsche a snil, že bude mít jednou státní pohřeb.“

Protože Miloš Zeman nezapomíná, všiml si, že ochránci přírody v jednom televizním pořadu obvinili Ivana Brezinu, že píše články ve prospěch jaderné energetiky za peníze ČEZ. A tak využil setkání se šéfem českých energetických závodů Milanem Černým, aby od něj vyzvěděl, jak to s Brezinou je. Milan Černý nejprve nadhodil, že Brezina má s ČEZ nějakou smlouvu, později však existenci smlouvy popřel a ani pozdější audity nepřinesly důkaz o tom, že by Brezina byl na výplatní listině ČEZ.

Po Zemanově prohlášení před novináři ve Sněmovně následovalo okamžité dementi nejen ze strany Ivana Breziny, ale i ze strany ČEZ, které korigovalo vyjádření generálního ředitele Černého, jež Milan Černý v osobním rozhovoru Miloši Zemanovi poskytl.

Přes tato dementi Miloš Zeman své obvinění Breziny opakuje v odpovědi na interpelaci Vladimíra Mlynáře ve Sněmovně 1. července a znovu ho zopakuje ve vysílání Českého rozhlasu 3. července a ještě na tiskové konferenci v Lidovém domě 16. července, kde se dotázal samotný Ivan Brezina.

V té době už Zeman musel vědět, že existuje tisková zpráva ČEZ, v níž se uvádí, že „Současné vedení společnosti Ivana Brezinu nikdy neplatilo a nic nenasvědčuje tomu, že by tak činilo bývalé vedení ČEZ.“ Jenomže o to vůbec nešlo. Případ Brezina splnil svůj účel, osočení Josefa Zielence ustupovala v médiích do pozadí pod vlivem jiné kauzy.

Oba napadení žádali od Miloše Zemana omluvu. U Josefa Zielence to Zeman zahrál do autu tím, že se exministrovi omluvil současný ministr Jan Kavan. Když se Ivan Brezina nedočkal satisfakce, podal na podzim 1999 žalobu na Miloše Zemana dle paragrafu Občanského zákoníku na ochranu osobnosti.

V únoru 2001 Městský soud rozhodl, že pravdivost tvrzení na adresu Ivana Breziny nebyla prokázána a proto se musí Miloš Zeman omluvit a nahradit Brezinovi nemajetkovou újmu ve výši 300 tisíc Kč.

V prosinci však Vrchní soud rozsudek Městského soudu ruší, omluvu zamítá a ukládá Brezinovi, aby zaplatil soudní výlohy ve výši 37 tisíc Kč. To vše na základě pozoruhodné argumentace: tvrzení Miloše Zemana sice nebylo pravdivé, ale on je z obliga, protože „pravdivě citoval“ informaci jiné osoby. Tehdy se projevila solidarita novinářů, kteří založili konto Premiér a na úhradu soudních výloh se Brezinovi složili.

Když v květnu 2003 Nejvyšší soud zamítá Brezinovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu, případ jde k soudu Ústavnímu. Ten v listopadu 2005 – šest let po vzniku případu ve svém nálezu I.ÚS 453/03 konstatuje, že předchozími rozsudky byla porušena základní práva stěžovatele na zachování jeho osobní cti a dobré pověsti garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto se tato rozhodnutí ruší.“

Vše se vrátilo k Vrchnímu soudu a Ivan Brezina se dočkal omluvy a satisfakce až v roce 2007. Miloš Zeman se musel omluvit, musel zaplatit odškodnění ve výši 50 tisíc Kč a uhradit soudní výlohy. Pětiřádková omluva se objevila ve formě placeného inzerátu v MF Dnes 20. června 2007.

Tím případ skončil. Jako memento však i dnes stále působí jeden odstavec odůvodnění nálezu, v němž se praví:

„Že závažnost obvinění přesáhla i osobní zájem stěžovatele, je rovněž zcela zřejmé, neboť sdělením byla zpochybněna komunita novinářů jako profesní skupina. Opět totiž nelze odhlížet od kontextu, v němž bylo sdělení předáváno, a od toho, že mělo posloužit jen jako příklad rozšířeného jevu – korupce novinářů. Vytvoření obrazu zkorumpovaných médií má ovšem na vztahy v občanské společnosti devastující účinek, neboť jednotlivci jsou při tvorbě svých názorů a jejich následném promítání do každodenního rozhodování zpravidla zcela odkázáni na informace pocházející z médií.“

Publikováno na webu autora.

Milan Šmíd