O tyranii většiny

The Riots Organized by the Paris Commune (French Revolution) on May 31 and June 2, 1793. Wikimedia )

Meritem následujícího příspěvku budiž pojednání o tyranii většiny, která bývá považována za jednu ze zásadních hrozeb demokratického uspořádání státu. Řeč bude o analýze a typologii tohoto fenoménu, jakož i o možnostech ochrany před jeho negativními dopady.

Mým cílem je zhodnotit riziko tyranie většiny v podmínkách soudobého systému reprezentativní demokracie a navrhnout mechanismy, jejichž prostřednictvím lze toto riziko minimalizovat.

Ve svém příspěvku budu vycházet zejména z myšlenek a názorů předních světových politických a právních filozofů nejen současnosti, ale také staletí minulých, neboť stopy strachu z tyranie většiny lze sledovat až do antických Athén. Samozřejmě si nekladu ambici vytyčené téma zcela vyčerpat či definitivně vyřešit celou otázku, neboť názory na rizikovost tyranie většiny se dosti různí a prozatím ještě nikdo nedokázal pojednat o celé problematice s konečnou platností. Svůj příspěvek tedy považuji spíše za další střípek, který může v ideálním případě přidat další úhly pohledu, náměty k zamyšlení a možné teoretické koncepce týkající se tohoto jistě zajímavého a nikoliv banálního fenoménu.

Definice pojmu tyranie většiny a jeho vztah k demokracii

V nejobecnějším měřítku lze tyranii většiny popsat jako stav, kdy početně nejsilnější skupina (majorita) ve společnosti diktuje a prosazuje své názory, ideály, doktríny či myšlenky s ambicí jejich všeobecné platnosti a zároveň ignoruje všechny ostatní, méně početné skupiny (minority). To nutně nemusí znamenat, že ostatním skupinám jsou myšlenky této vládnoucí majority, popř. jejich realizace, na škodu, byť je na místě poznamenat, že ve chvíli, kdy s názory majority určitá skupina nesouhlasí, nejspíše k tomu má důvod, a tudíž se přinejmenším cítí být omezena či ohrožena.

Vzniká tedy otázka, zdali lze o tyranii většiny mluvit až ve chvíli, kdy působení majority objektivně škodí menšinám, či postačí jen ignorování jejich nesouhlasu. První názor by dle mého mínění mohl být hájitelný pouze ve chvíli, kdy by na všechny možné otázky existovala vždy jediná správná odpověď a zároveň by bylo možné garantovat, že právě většina bude tuto správnou odpověď vždy zastávat. Ani jedna podmínka však není splnitelná.

Existují veřejné otázky, jež jsou především věcí subjektivního mínění. Jako příklad bych uvedl estetické otázky typu barvy nové fasády určité veřejné budovy. Dále je zde mnoho ekonomických, sociálních či systémových otázek, které nelze jednoznačně a definitivně odpovědět, protože danou odpověď nelze empiricky dokázat či se správné odpovědi v různých společenských a kulturních podmínkách liší. Takto může být platnost určité odpovědi podmíněna lokálně či časově (vázána pouze na určitý vývojový stupeň civilizace). Příkladem takovéto otázky může být právo nosit zbraně[1], volební právo vězňů[2], únosná míra regulace trhu ze strany státu a mnohé další. Absence možnosti empirického důkazu, vede nutně k potřebě racionální argumentace, jež sebou ovšem v zásadě nese afirmativní i negativní argumenty. Dále ještě podotýkám, že i ve chvíli, kdy experiment lze provést, vzniká stejně potřeba racionální argumentace v případě intepretace výsledků takového experimentu. Odtud lze jednoduše dovodit, že již podmínka jediné správné odpovědi nemůže být ve všech případech naplněna.

Navíc je potřeba si uvědomit, že i v případech, kde jsme schopni objektivně posoudit veškeré možnosti a vybrat z nich tu nejvhodnější popř. jedinou vhodnou, existuje stále riziko, že majorita se na základě iracionálních vlivů (média[3], nedostatečná informovanost[4], špatná logická dedukce) rozhodne pro možnost jinou a tudíž špatnou. Jinými slovy i v nereálném případě, kdy by platila první podmínka, nelze jednoznačně prokázat platnost podmínky druhé.

Z těchto důvodů si pod pojmem tyranie většiny představuji již stav, kdy majorita nedbá názorů menšin a prosazuje si svou i v případě, kdy tento postup ještě nutně nemusí znamenat negativní důsledky pro minority. Není tedy nutně potřeba omezení hmotného (tj. negativní důsledky, které by pro menšiny vznikly v případě prosazení a zavedení určitých majoritních myšlenek a idejí), ke vzniku tyranie většiny postačí již omezení procesní (tj. fakt, že se menšiny nemohou relevantně vyjádřit k názorům a ideálům většiny).

V názvu této části příspěvku, jsem kromě definice uváděl i vztah tyranie většiny k demokracii, kterému se budu věnovat nyní. Nestojí příliš námahy dojít k závěru, že tyranie většiny vyžaduje existenci principu majority, protože ve chvíli, kdy většina nemůže rozhodovat a vládnout, nemůže ani zavést případnou tyranii. Je však stěžejní od sebe oddělit pojmy existence většiny, princip většiny a tyranie většiny.

Je samozřejmé, že určitý počet lidí, lze vždy podle nadefinovaných kritérií rozdělit na různě velké skupiny. Právě z odlišnosti velikostí těchto skupin pak lze dovodit pojmy většina a menšina (popř. menšiny). Vznik majority a minority ve společnosti je tedy jev přirozený a nelze se mu vyhnout. Vzniká u každého názorového sporu, u každé společenské otázky a samozřejmě také během každých voleb. Od existence většiny je však k principu majority ještě potřeba dalšího vývojového kroku. Princip majority je již specifický a do jisté míry umělý jev, považovaný za institucionální základ rozhodování v demokratickém státě[5], spočívající na pravidle, že většina získává právě z podstaty, že je většinou, kompetenci činit celospolečenská rozhodnutí. John Locke vysvětloval princip majority skrze fyzikální metaforu. Byl toho názoru, že těleso se pohybuje vždy tím směrem, jímž působí největší síla, jež těleso ovlivňuje, a stejně tak společnost se poté pohybuje tím směrem, kam ji táhne síla většiny.[6] Toto pravidlo lze dovodit pouze z myšlenky hlásající, že všichni lidé jsou si co do významu svého hlasu rovni, který je typický výlučně pro demokratické uspořádání společnosti, neboť v případě, že mají lidé různě silné hlasy, není zaručeno, že menšina se silnějšími hlasy nebude nakonec působit na společenské těleso silněji než většina s hlasy slabými.[7]

Tyranie většiny tedy může vzniknout výhradně v demokracii. V ostatních systémech, založených na nerovnosti lidí, je typické riziko fenoménu opačného, tedy tyranie menšiny. To však ještě nutně neznamená, že kdykoliv se někde vyskytne demokracie a tedy princip majority, vzniká spolu s ním zároveň i tyranie většiny. K tomu je potřeba ještě dalšího vývojového kroku a tedy odstranění či pokřivení demokratické diskuse o společenských tématech, které je stejně tak důležitou součástí správně fungující demokracie, jako princip majority. Tyranie většiny tedy vzniká za existence principu majority a současně za neexistence principu respektování menšin.[8]

Z tohoto vývojového řetězce lze následně vyvodit dva body, v jejichž rámci lze tyranii většiny zabránit. Jelikož vznik většiny je jev přirozený a nelze jej tedy zvrátit, je prvním možným bodem ochrany proti tyranii většiny úprava principu majority. Druhým bodem je pak zajištění principu respektování menšin i za předpokladu neomezeného fungování principu majority. Za nejefektivnější a nejúčelnější pak považuji kombinaci obou zmíněných bodů. O konkrétních způsobech omezování rizika tyranie většiny se zmíním dále v tomto příspěvku.

Historický exkurs aneb “předtocquevillovská“ tyranie většiny

Jak jsem již poznamenal v úvodu stopy obav z tyranie většiny lze sledovat až do antických Athén, kde rovněž začíná i můj krátký exkurs. Athény byly jedním z prvních etablovaných demokratických států. Jelikož byly městským státem a počet občanů nepřesahoval určité limity, ustavila se zde demokracie přímá a veřejná moc se tudíž svěřila přímo do rukou lidu.[9] Nevzdělanost a zejména nestálost lidu vzbuzovala u tehdejších politických filozofů vcelku významné obavy. Jinými slovy strachovali se tyranie neustále se přelévající většiny, která mění v krátkých intervalech své názory, čímž narušuje stabilitu celého systému. Většina tehdejších filozofů se tedy shodovala na potřebě riziko tyranie většiny limitovat, byť se vzájemně lišili v míře, kterou chtějí do suverenity a všemocnosti lidu zasahovat.

Platón zašel v limitaci principu majority a demokracie nejdále. Veškerou suverenitu lidu popřel a vytvořil stát, založený na vládě filozofů, v rámci jejichž třídy funguje komunismus žen, dětí i majetku. Ve strachu před neschopností lidu se spravovat byl ochoten vzít mu veškerá politická práva.[10]Naproti tomu Aristoteles byl podstatně umírněnější, byť i on se obával, že lid, stejně jako jakýkoliv jiný panovník, když dostane moc, bude usilovat jen o její rozšíření. Obával se tedy silné tendence k rovnosti a průměrnosti, kterou by se podle něj vyznačovala čistá demokracie. V jeho návrhu ideálního zřízení se proto snaží o jakýsi kompromis mezi demokracií a aristokracií.[11]

Dále bych za všechny jmenoval ještě Thomase Hobbese, který sice lidu přiznal původní suverenitu, ovšem vzápětí ji popřel tvrzení, že vstupem do společnosti (tj. uzavřením pomyslné společenské smlouvy) se lid své suverenity sám dobrovolně vzdává ve prospěch státní či veřejné moci, která tudíž získává privilegium téměř neomezeně vládnout.[12] Setkáváme se tedy s dalším autorem, který na trůně uvidí raději absolutního monarchu než nestálostí zmítaný lid.

S vynálezem reprezentativního typu demokracie by se dalo předpokládat, že se strach z tyranie většiny poněkud zmírní, neboť fakt, že nevládne celý lid, nýbrž jen vybraná skupinka reprezentantů jeho jménem, vcelku snižuje riziko podlehnutí chvilkovým návalům módních názorů a konzervuje směr politického směřování státu vždy alespoň na jedno volební období, tedy na dobu, než se změna názorů lidu projeví skrze volby i v orgánech veřejné moci. Není však tomu tak, neboť autorem samotného pojmu tyranie většiny, je až Alexis de Tocqueville, který vyjádřil své obavy z tohoto fenoménu poté, co analyzoval reprezentativní demokratický systém v USA první poloviny 19. století. Tímto tedy pojem tyranie většiny vstupuje do nové, reprezentativně-demokratické fáze, kde se mu dostává od Alexise de Tocquevilla precizního rozpracování a také zárodků jeho typologie, o níž se zmíním záhy.

Systémová tyranie většiny[13] a mechanismy její limitace

Alexis de Tocqueville se tyranii většiny ve svém stěžejním díle Demokracie v Americe věnuje na několika místech pokaždé v odlišném kontextu. Odtud lze vyvodit různé typy tyranie většiny, které jsem pojmenoval jako systémová tyranie většiny, ekonomická tyranie většiny a psychická tyranie většiny (někdy také nazývaná jako tyranie veřejného mínění[14]).

Systémová tyranie většiny vychází ze samotných mechanismů reprezentativní demokracie, které její vznik umožňují, ba dokonce v určitém kontextu i zapříčiňují. Předpokládáme-li, že k vládě se dostane ta politická strana, která získá většinu ve volbách a předpokládáme-li dále, že primární motivací politické strany je získat moc a udržet se u ní,[15] je vcelku logické, že se bude snažit činit takové kroky, aby se většině občanů zalíbila. Volby tedy mimo jiné fungují i jako pomyslný převodník, který převede vůli většiny do státního soukolí[16]. Zároveň musím poznamenat, že v demokratickém státě založeném na principu suverenity lidu jsou pravidelné svobodné volby neodmyslitelné.[17] Jeden z primárních mechanismů reprezentativní demokracie tedy přímo implikuje v tyranii většiny, neboť umožňuje většině, aby určovala směr politického vývoje a dosadila vlastní reprezentanty do všech volených orgánů.

Na tomto místě nezbývá než najít mechanismy, které sice nenaruší svobodné a pravidelné volby, zároveň však limitují možnosti systémové tyranie většiny. Některé z nich navrhl již samotný Alexis de Tocqueville, jiné se pokusím uvést sám.

První možnost limitace tyranie většiny přichází již se samotnými volbami. Jsou-li volby pravidelné a opakují-li se v rozumně dlouhých intervalech[18], můžeme konstatovat, že většina, která je zrovna u moci a má tudíž možnost „tyranizovat“ menšiny, je pouze dočasná. Tento samotný princip však nutně nestačí, neboť pokud se veřejné mínění nezmění a většina voličů se tudíž nepřelije, může dojít k tyranii v extrémním případě až neomezeně dlouhé. Pravidelnost voleb tedy vytváří příležitost k ukončení vlády určité většiny, nutně však k tomuto ukončení nevede. Obrovský vliv na postavení většiny však má typ volebního systému. Je-li volební systém většinový, generuje velmi často pro každé volební období dostatečně silnou většinu na to, aby si mohla dovolit vládnout sama a bez jakékoliv spolupráce s opozicí. Naproti tomu systém poměrného zastoupení generuje zpravidla větší počet parlamentních stran, které se tudíž musí pro vytvoření dostatečné většiny mezi sebou domluvit a vytvořit tak vládní koalici.[19] Již tato diskuse vede nutně k určitým kompromisům, které zabrání tyranii jednoho názorového proudu. Posledním efektivním mechanismem, který zde zmíním, je dělba moci jak horizontálně tak vertikálně mezi více orgánů, jejichž volební období mají různě dlouhé intervaly. Takto může dojít k tomu, že každý orgán a každá úroveň veřejné moci budou obsazeny jinou většinou s jinými názory, které se budou vzájemně omezovat a hlídat, čímž nebude žádná většina natolik silná, aby mohla zavést „tyranii“.[20]

Další možností je vymanit jednu ze složek veřejné moci přímému vlivu občanů a jejich většině. Touto složkou zpravidla bývá moc soudní, kde bývají soudci jmenováni ideálně s dostatečně dlouhými popř. i doživotními mandáty, v důsledku čehož můžeme mluvit o jejich nezávislosti. Jinými slovy, soudci se nepotřebují zodpovídat chvilkovým výkyvům a trendům veřejného mínění či jeho většiny. Takto vzniká uprostřed státní moci konzervativní prvek, který přirozeně limituje výkyvy, kterým ostatní složky moci, závislé na přímém vlivu občanů, podléhají.

Další skupina omezení se týká již přímo parlamentu, tedy ohniska legislativní moci, která je za své podstaty nejsilnější, neboť v její kompetenci je vytvářet právní řád, tedy limity a mantinely pro ostatní složky moci. Nutnou podmínkou je vytvoření takového legislativního postupu, který zajistí právo zastoupených menšin vyjádřit se k návrhům zákonů před jejich schválením. Bez možnosti této demokratické diskuse by neexistoval způsob, jak by si mohla vládnoucí většina vyslechnout protiargumenty ke svým návrhům a ke své politice obecně. V extrémním případě pak lze mluvit i o zavedení jakési konsenzuální demokracie, v jejímž rámci by vládnoucí většina musela získat alespoň určitou část menšinových hlasů k přijetí zákonů. Takovýto systém by se však mohl na druhou stranu vyznačovat velmi častou blokací celé zákonodárné moci, proto se jedná spíše o teoretický nástin, který by vyžadoval podrobné rozpracování mechanismů, jež této případné blokaci mohly zabránit, a zároveň opět nevrátili celý koncept zpět k riziku tyranie většiny.[21]

Vedle zákonodárné a soudní moci se lze tyranii většiny bránit i na úrovni moci výkonné a to vytvořením profesionálního úřednického aparátu, jehož personální složení není závislé na přímém vlivu občanů. Byť nejvyšší úroveň exekutivy je v demokracii vždy volena, neboť v opačném případě by občané neměli ani konceptuální vliv na směřování byrokratického aparátu, tato zásada nutně neplatí i na nižších úrovních, v jejichž kompetenci jsou jednotlivé specifické a již odborné agendy. Celý tento košatý byrokratický aparát by neměl příliš podléhat rozmarům většiny či politickým tendencím jeho nejvyšší úrovně, tedy vlády. Profesionální a apolitický byrokratický aparát pak naopak může fungovat jako filtr tendenčních a bez rozmyslu podnikaných kroků, kterými se vláda odpovědná nestálé většině občanů může vyznačovat.[22]

Poslední systémovou záštitou menšin je pak materiální jádro ústavy, které je nezměnitelné sebesilnější většinou. Ústavní listina české republiky např. považuje za nezměnitelné podstatné náležitosti demokratického a právního státu.[23] Většina tedy nemůže za žádných okolností měnit státní zřízení a základní ústavní principy, kterými je definován demokratický a právní stát. Na ústavní úrovni jsou zpravidla chráněna i veškerá lidská, občanská a politická práva, která byť by nebyla řazena mezi materiální jádro ústavy, stále se těší i mezinárodní ochraně[24] a jejich dodržování je vyžadováno pro všechny občany, ať už jsou členy majority nebo minority. Ústavní listiny zároveň bývají rigidnější než běžné zákony a jejich změny tudíž vyžadují náročnější formálnější postupy či širší společenský konsensus, čehož je možné dosáhnout v zásadě jen se souhlasem menšin.[25]Ústavní úroveň tedy vcelku úspěšně zajišťuje princip ochrany menšin, který tak můžeme stavit proti a zároveň po bok principu majority, čímž je přirozeně limitováno riziko vzniku tyranie většiny.

Ekonomická tyranie většiny a možnosti jejího omezení

Ekonomickou tyranii většiny lze sice zařadit jako podtyp tyranie systémové, avšak vyznačuje se určitými specifickými znaky, kvůli nimž o ní referuji odděleně. Na rozdíl od obecné systémové většiny, vytvářející se v kontextu mnoha různých témat dohromady, ekonomická většina se specifikuje pouze na téma jediné. Zatímco se tedy systémová většina s časem mění a přelévá v závislosti na proměnách tématiky, o níž musí rozhodovat, ekonomická většina zůstává přibližně stále stejně silná a má vždy stejné zájmy.

Pro proniknutí do jejího jádra je potřeba se zeptat jak a proč vzniká. Vyjdeme-li z předpokladu, že demokratický systém je z ekonomického hlediska schopen kooperovat pouze s tržní ekonomikou[26]a že tudíž v sobě mimo jiné obsahuje i instituty soukromého vlastnictví a svobody podnikaní, dojdeme nutně k závěru, že demokracie při rovnosti příležitostí a přirozené nerovnosti potenciálu jednotlivých občanů nerovnost výsledků jejich ekonomického snažení. Jinými slovy, demokratická společnost je přirozeně stratifikována podle velikosti příjmů či majetku.

Pro účely tohoto příspěvku vyjdu z Tocquevillova rozdělení společnosti do tří ekonomických tříd. [27]Do první třídy jsou zařazeni natolik majetní občané, kteří jsou schopni naplnit veškeré své materiální potřeby tak, aby nemusely prostředky získávat prací. Do druhé skupiny pak řadíme střední stav, tedy občany, kteří sice mají větší či menší majetek, avšak stále musí pracovat a získávat tak prostředky pro uspokojování svých životních potřeb. Poslední skupinou jsou pak občané chudí, které Tocqueville charakterizuje tak, že nemají žádný či téměř žádný majetek a jsou na práci existenciálně závislí. Pokud pak do této pomyslné rovnice zapojíme politickou rovnost, tedy stav, kdy se každý jeden občan, bez ohledu na velikost svého majetku či jiné atributy, podílí stejnou měrou na veřejném životě a má tudíž rovné právo rozhodovat o veřejných záležitostech, dojdeme k závěru, že v demokratickém státě je z ekonomického hlediska rozhodující silou ta společenská třída, která čítá nejvíce občanů. A rozdělení bohatství nasvědčuje tomu, že převážná většina populace přísluší ke třetí, nejchudší ekonomické třídě.[28]

Zároveň lze dle Tocquevilla u každé třídy na základě předchozí charakteristiky předpokládat, jaké budou její ekonomické zájmy. Zájem bohatých bude především zachování popř. rozšiřování svého bohatství a společenského vlivu. Na druhou stranu jsou ochotni zaplatit určité daně a poplatky státu výměnou za to, že jejich zbylý majetek i jejich postavení zůstane v bezpečí před případnými ataky nižších vrstev společnosti. Jejich výhodou je, že daně o rozumné výši je nijak existenciálně nezasáhnou. Naproti tomu střední třída ve smyslu, v jakém ji popsal Tocqueville, touží dostat se mezi bohaté, zároveň se ale neustále obává propadu mezi chudé, proto usilovně pracuje a shromažďuje majetek. Právě tuto třídu daně zatěžují nejvíce, neboť jsou schopné snižovat to málo, co už získala a zároveň oddalovat její vysněný cíl postupu do vyšších sfér. Nejnižší třída společnosti pak touží zejména po rovnosti bez ohledu na to, jak jí dosáhne.[29] Samozřejmě by se jí více líbilo zvýšit svou vlastní úroveň, na druhou stranu bude spokojená i ve chvíli, kde se na její úroveň poníží třídy ostatní. Proto bude podporovat co nejvyšší a nejprogresivnější zdanění, neboť ona sama nemá co zdanit a nemá tudíž příliš, co ztratit. A jelikož je nejpočetnější skupinou a tudíž majoritou ve společnosti právě třída nejchudší, mělo by podle Tocquevilla docházet k ekonomické tyranii většiny skrze tendenci k rovnosti.

Na tomto místě jsem se zde rozhodl přednést několik argumentů, které ukazují negativní důsledky rovnosti výsledků a majetku nejen na ekonomiku státu. Byť ze subjektivního hlediska většiny může vypadat rovnost spravedlivě, z objektivního celospolečenského hlediska přináší zejména všeobecnou demotivaci a rozmach šedé ekonomiky.

V případě, že existuje rovnost výsledků je na místě zeptat se, proč bych vlastně měl pracovat a snažit se, když dostanu stejnou odměnu i za nicnedělání. Ve chvíli, kdy usilovnější, časově, energeticky či intelektuálně náročnější práce je ohodnocena v zásadě stejně jako práce jakákoliv jiná, ba i podpora v nezaměstnanosti, neexistuje chuť pracovat, vzdělávat se, být inovativní. Ve společnosti tak nejen, že klesá objem i kvalita výroby a nedochází k uspokojení potřeb, ale také stagnuje veškerý intelektuální, technologický či sociální vývoj. Společnost tedy upadá do apatie a stát získává kontrolu nad veškerými aspekty lidského života, což jej postupně přibližuje totalitě.[30] Zároveň bují šedá ekonomika, neboť lidé mají přirozenou tendenci zajistit si své potřeby a dosáhnout svých cílů jinými způsoby, když legální cesta neexistuje.[31]

Možná by se zdálo, že takovýto scénář je vcelku konspirační, avšak vzhledem k vývoji v Evropě v 19. století, musím podotknout, že obavy Alexise de Tocquevilla z ekonomické tyranie většiny a tendenci k rovnosti byly na místě. Jakmile jednou lidstvo zaslechlo myšlenky o idylické rovnosti nejen práv a příležitostí, ale i majetku a sociálního postavení, zatoužily nejnižší třídy prosadit tuto utopii do praxe. Nejprve vznikají dělnická hnutí následovaná socialistickými politickými stranami. V průběhu 20. století pak probíhá nejen Asií, ale i východní a střední Evropa vlna komunistických režimů, které se snaží tuto jistě atraktivní myšlenku absolutní rovnosti zrealizovat. Všechny však postupně krachují vlivem výše zmíněných ekonomických i politických problémů. To, že nám empirie ukazuje reálné nebezpečí ekonomické tyranie většiny, však nutně neznamená, že si jej v demokracii budeme natolik vědomi, aby tendence k rovnosti opět nezačala bujet. Riziko ekonomické tyranie většiny je tudíž stále přítomno.

V tomto bodě se samozřejmě naskýtá otázka, proč se již tak dlouhou dobu toto riziko neprojevilo. Bylo by logické, kdyby vzhledem k předchozí úvaze v každých volbách vítězily levicové strany. Proč tomu tedy tak není? Odpovědí může být více. Jako nejpravděpodobnější možnost se mi jeví ještě dostatečně nezapomenutý strach z komunistické totality, jež byla právě na ideji absolutní rovnosti postavena. Tento strach prozatím stále i u nižších vrstev společnosti převládá nad jejich přirozenou touhou po rovnosti. Dalším důvodem mohou být neideologické vlivy na voliče, který se jen málokdy rozhoduje právě na základě hodnotových kritérií a hledí spíše na personální sympatie či antipatie, empirickou zkušenost s danou politickou stranou či jiné faktory.[32] Takto se může i pro chudé ideologicky nepřístupnější strana svým voličům znelíbit a ti tak dají přednost stranám opozičním.

Rád bych si dále myslel, že si většina voličů z nižších společenských tříd uvědomuje riziko, které přináší rovnost pro celou společnost a tudíž i pro ně, avšak vzhledem k mému strachu z přílišného optimismu považuji tuto možnost za spíše minoritní. Někteří voliči se také mohou cítit dostatečně uspokojeni se stávajícím daňovým a přerozdělovacím mechanismem svého státu, ale i tento faktor považuji ze stejných důvodů jako ten předchozí za spíše marginální. Posledním avšak velmi důležitým aspektem bránícím tendenci k rovnosti je možnost velkých korporací stáhnout výrobu i přemístit své sídlo ze státu, který by jim skrze daně, poplatky či jiné regulace příliš zvyšoval náklady na výrobu. Takto zákonodárce předtím, než začne přerozdělovat majetek a zisky a tedy zdaňovat bohaté, musí nejprve provést analýzu trhu a zjistit, zdali případné zvýšení daní a poplatků či zavedení regulací nakonec příjmy státní pokladny spíše nesníží tím, že odradí některé stěžejní výrobce a poskytovatele služeb od dalšího působení v daném státě.[33]

Přes všechny tyto faktory se však může vcelku jednoduše stát, že voliči přesto dají přednost rovnosti před svobodou tak silnou většinou, že se ani ústavě nepodaří obstát před tlakem suveréna, jak jsme již mohli několikrát ve 20. století pozorovat.

Je tedy potřeba zvážit i zde určité mechanismy, jimiž lze riziko ekonomické tyranie většiny limitovat. Již od Aristotela se traduje v politické filozofii myšlenka, že posilování středního stavu, který se vyznačuje silným odporem k rovnosti, je jako obrana proti ekonomické tyranii většiny vhodným prostředkem.[34] S tímto názorem souhlasí i Alexis de Tocqueville.[35] Podpora drobných a středních podnikatelů by tedy měl být jedním ze stěžejních politických kroků demokratického státu. Jako další bych rád uvedl vytvoření dostatečně vysoké minimální mzdy a zároveň snížení limitu daně z příjmů tak, aby se překryly. Tímto krokem si vlastně demokratická vláda zajišťuje, že žádný ekonomicky aktivní člověk nebude toužit po přílišném zvýšení daní, neboť i ten nejméně vydělávající by zdaňoval sám sebe. Tento plán však není schopen řešit problematiku rostoucí daňové progrese, kterou by většina chudých stále bez problémů prosazovala. Dalším a snad mírně extrémním řešením by bylo navýšení platů veřejných činitelů zároveň s ústavně zakotveným zákazem vytvářet pro ně specifické daňové úlevy. Kombinace těchto dvou změn by způsobila, že zvyšováním daní či jejich progrese by veřejný činitel zdaňoval i sám sebe, což by mohlo vést k umírněnosti i ty nejsocialističtější politiky. Jako poslední možnost bych rád zmínil určitou osvětu, která by místo vzájemné antipatie různých společenských tříd zdůrazňovala naopak fakt, že se vzájemně potřebují.[36] Bez existence dostatku bohatých investorů a zaměstnavatelů by neexistovala velkovýroba a tudíž dostatek zboží a služeb ani dostatek pracovních míst. Bez dostatku zaměstnanců by zase podnik až na několik mechanizovatelných výjimek nemohl vyrábět a tudíž ani vykazovat zisk pro majitele či investory. Pokud by si tento základní fakt obě strany a zejména zaměstnanci uvědomili, existuje určitá šance, že by byla tendence k rovnosti alespoň částečně omezena.

Psychická tyranie většiny[37], aneb vliv konformity na společnost

Posledním typem tyranie většiny, který Alexis de Tocqueville popisuje je psychická tyranie většiny, neboli také tyranie veřejného mínění. Jak již napovídá název, tento typ tyranie většiny působí pouze na psychické rovině, což však není omezením a slabostí tohoto typu tyranie většiny, nýbrž jeho nejsilnější stránkou, neboť působí-li jen na psychické rovině, je velmi těžké najít mechanismy, jimiž jej lze limitovat.

Nejprve se však opět pokusím tento typ tyranie většiny charakterizovat a vyzkoumat jak a proč vzniká. Stejně jako u předchozích částí i nyní předpokládejme, že se pohybujeme v kontextu demokratické společnosti, jejímiž zásadními atributy jsou, jak jsem již uváděl výše, rovnost práv a rovnost podílu na veřejné moci založené na myšlence, že názor každého člověka má stejnou hodnotu a stejné právo být respektován. Odtud lze vyvodit, že kritérium správnosti a síly určitého názoru v demokratické společnosti bude v zásadě kvantitativní. Jinými slovy silnější a správnější bude ten, názor, který je zastáván většinou. Právě tento názor se stane veřejným míněním a bude mít největší vliv na společenské směřování ve všech oblastech lidského života. Zde se tudíž již nebavíme pouze o sféře veřejné, kde je možné za pomoci výše uvedených mechanismů a institutů zajistit menšinám alespoň možnost se kvalifikovaně vyjádřit k tématu. Psychická tyranie většiny disponuje působností i nad soukromou sférou a tedy soukromými názory každého člena společnosti.

Většinový názor tedy definuje, který názor je normální a který nikoliv, čímž vlastně obchází veškeré mechanismy, jež se snaží omezit systémovou tyranii většiny tak, že působí na samotného voliče ještě předtím, než skrze volby vyjádří svůj názor a tedy ještě předtím, než se může z voleb vzešlá menšina zapojit pod ochranou zmíněných mechanismů do demokratické diskuse. Veřejné mínění tedy určí konformní chování a konformní názory a strach menšin z toho, že budou odstaveny a odříznuty na okraji společnosti a vystaveny formálním i neformálním sankcím[38] jim zabrání vyslovit svůj skutečný názor ještě předtím, než se tento názor dostane pod ochranu systémových mechanismů. Mimo strach zde hraje roli i určitá autocenzura. Pokud se můj osobní názor příliš liší od veřejného mínění, začínám o něm přirozeně pochybovat a pod společenským tlakem od něj postupně stále více upouštím. Jinými slovy, neustále si pokládám otázku, jak si mohu myslet, že pravdu mám já, když převážná většina,[39] ta obrovská masa lidí, z nichž se skládá veřejné mínění, tvrdí něco úplně jiného. Takto tedy mohou a priori zanikat některé názory ještě předtím než byly vysloveny.

Celý tento systém vlády veřejného mínění je však spojen s jedním obrovským rizikem, kterého si všiml právě Alexis de Tocqueville. Slovy docenta Kysely vyřčenými na ústavněprávním semináři v Liberci je to strach z upadnutí do universální šedi.

Ten se skládá hned ze dvou na sobě vzájemně závislých částí. První obava varuje před likvidací alternativních názorů, které jsou jedním z nejsilnějších motorů společenského vývoje. Nebýt pluralismu názorů, demokratická společnost by neměla o čem diskutovat, z čeho vytvářet kompromisy a tedy, jak se posouvat dál.[40] Toť vysvětlení slova universální. Druhá obava se pak zaměřuje na fakt, že universální názor veřejného mínění nebude z objektivního hlediska nikdy ten nejlepší možný, ale bude pouze průměrný či spíše podprůměrný. Jelikož je společnost složena z lidí s podprůměrnými, průměrnými i nadprůměrnými rozumovými schopnostmi, jako jsou kritické myšlení, vzdělání, a zejména odolnost vůči reklamě, populismu a dalším produktům mediálního světa, [41] bude finální všeobecně přijímaný názor, který se stane veřejným míněním, ten, který bude pochopen a akceptován většinou. Tato většina však nikdy nebude složena z těch nejlepších, nýbrž pouze průměrných a tudíž i manipulovatelných. Toť vysvětlení slova šeď.

Zbývá poslední otázka a to, jestli vůbec a popřípadě jak můžeme psychické tyranii většiny zabránit? Jelikož se rozvíjí na psychické úrovni, i metody její eliminace mohou být pouze na této úrovni. Právně lze zakotvit pluralitu názorů, svobodu myšlení i projevu, ovšem nic z toho nebude stačit ve chvíli, kdy bude existovat nevraživost veřejného mínění vůči čemukoliv cizorodému a zároveň strach jednotlivců vyřknout svůj alternativní netradiční názor. Z tohoto důvodu je klíčová zejména výchova a osvěta na obou úrovních.[42] Je potřeba učit společnost, že tolerance vůči jiným názorům je nutná a správná, neboť právě pluralita názorů vede k rozvoji a zároveň je potřeba učit jednotlivce, že musí překonat svůj strach a projevovat své názory i přes nesouhlas většiny, neboť ať už on či další, které osloví, mohou v demokratické společnosti z dlouhodobého hlediska lecčeho docílit a změnit tak celé veřejné mínění. Přesto však právě psychickou tyranii většiny považuji za nejnebezpečnější z vyjmenovaných typů, neboť vychází z lidské přirozenosti být konformní, a tudíž je boj proti ní nejtěžší.

Závěry

Abych celý příspěvek shrnul, jsem toho názoru, že tyranie většiny není zcela vyčpělá hrozba, nýbrž stále ještě může v demokratických společnostech napáchat zásadní škody. Její největší nebezpečí plyne dle mého názoru z jejího psychického typu, proti němuž neexistuje jiná obrana, než vytvoření co nejtolerantnější a nevyspělejší občanské demokratické společnosti skrze výchovu a osvětu.

Po rozboru celého fenoménu se tedy vracím na začátek k citátu T. G. Masaryka, který právě u tématu tyranie většiny vcelku výstižně charakterizuje příčinu rizika tyranie většiny a také elementární způsob její nápravy. „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán takový krám.“[43]


Článek byl publikován na webu K zamyšlení


 

Poznámky pod čarou:

[1] Srov. například právní úpravu práva pořídit si a nosit zbraň ve Spojených státech amerických a v Lucembursku

[2] Antoš M.: Principy voleb v České republice., Linde, Praha 2008, s. 126 – 129

[3] Mucha, I.: Sociologie pro právníky. Sociologie a právo v multimediálním věku., Aleš Čeněk, Plzeň 2011, s. 175 – 206.

[4] Robert Dahl definuje jako jedno z kritérií demokratického procesu poučené porozumění občanů. Viz Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 39.

[5] Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 85.

[6] Locke, J.: Dvě pojednání o vládě. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1965, s. 185.

[7] Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 37 – 39.

[8] Srov. Čl. 6 ústavního zákona 1/1993, Ústava České republiky: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“;dále srov. Pavlíček v. a kolektiv: Ústavní právo a státověda II. díl. Ústavní právo České republiky., Leges, Praha 2011, s. 379 – 380.

[9] Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 16 – 18.

[10] Jelikož jednotlivé body Platónova ideálního státu prostupují celé jeho dílo, nezbývá mi než odkázat čtenáře na Platónovu Ústavu bez vytyčeného rozsahu stran: Platón: Ústava., Oikoymenh, Praha 2001, 335 s.

[11] Aristoteles tento kompromis našel v konceptu dvojí rovnosti – rovnosti kvalitativní a kvantitativní. Viz Aristotelés: Politika., Rezek, Praha 1998, s. 187.

[12] Ideální kompilací Hobbesových myšlenek a jeho strachu před vládou většiny je úryvek uvedený v učebnici Romana Davida: David R.: Politologie. Základy společenských věd., 5. přepracované a rozšířené vydání, Olomouc, Olomouc 2005, s. 140 – 142.

[13] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 245 – 248

[14] Srov. např. Pehe J.: Tyranie většiny a elitáři., in: Literární noviny č. 32 z 2. 8. 2000.

[15] Cabada L., Kubát M. a kolektiv: Úvod do studia politické vědy., Eurolex Bohemia, Praha 2002, s. 49.

[16] Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 210 – 213.

[17] Zakaria F.: The Rise of Illiberal Democracy., in: Foreign Affairs 11th/12th 1997, s. 23 – 25.

[18] Příliš krátká volební období vedou podle Tocquevilla k nestabilitě celého systému, neboť proměnlivá vůle lidu příliš často zasahuje do veřejné moci: viz Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 243 – 245.

[19] Antoš M.: Principy voleb v České republice., Linde, Praha 2008, s. 82 – 85.

[20] Kuklík J. a Seltenreich R.: Dějiny angloamerického práva., Linde, Praha 2007, s. 385 – 386.

[21] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 257 – 264; srov. také s Hamilton A., Madison J., Jay J.: Listy federalistů, Nakladatelství UP, Olomouc 1990, s. 414 – 419.

[22] K tomu srov. Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 288 – 294.

[23] Odst. 2 Čl. 9 ústavního zákona 1/1993 sb. Ústava České republiky.

[24] Např. Všeobecná deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 či Mezinárodní pakt o ochraně občanských a politických práv z 19. 12. 1966.

[25] Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 159 – 160.

[26] Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 149 – 159.

[27] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 204 – 207.

[28] Toto dokazuje analýza OECD Better Life Index, 2014,http://www.oecdbetterlifeindex.org/topics/income/.

[29] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 547 – 550.

[30] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 748 – 752.

[31] Vznik šedé ekonomiky tedy přirozeného tržního systém v podmínkách totalitní rovnosti lze definovat jako jeden z Havlových projevů života v pravdě: Havel V.: Moc bezmocných a jiné eseje, Knihovna Václava Havla, Praha 2012, s. 126 – 133

[32] K tomu srov. úryvky uvedené v učebnice politologie Romana Davida: David R.: Politologie. Základy společenských věd., 5. přepracované a rozšířené vydání, Olomouc, Olomouc 2005, s. 96 – 101.

[33] Urban J.: Teorie národního hospodářství., 3., doplněné a rozšířené vydání, Wolters Kluwer, Praha 2011, s. 454 – 458.

[34] Aristotelés: Politika., Rezek, Praha 1998, s. 167 – 171.

[35] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 577 – 579.

[36] Urban J.: Teorie národního hospodářství., 3., doplněné a rozšířené vydání, Wolters Kluwer, Praha 2011, s. 60 – 64.

[37] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 249 – 255; 731 – 733.

[38] Mucha, I.: Sociologie pro právníky. Sociologie a právo v multimediálním věku., Aleš Čeněk, Plzeň 2011, s. 145 – 147.

[39] Jako důkaz tvrzení, že převážná většina společnosti je konformní využiji jak teorii anomie Roberta K. Mertona, tak i teorii etiketizační, jež je založena na předpokladu, že držitel moci (v demokracii tedy majorita) definuje konformitu: viz Mucha, I.: Sociologie pro právníky. Sociologie a právo v multimediálním věku., Aleš Čeněk, Plzeň 2011, s. 152 – 154.

[40] Cabada L., Kubát M. a kolektiv: Úvod do studia politické vědy., Eurolex Bohemia, Praha 2002, s. 117 – 124.

[41] Mucha, I.: Sociologie pro právníky. Sociologie a právo v multimediálním věku., Aleš Čeněk, Plzeň 2011, s. 207 – 253.

[42] Mucha, I.: Sociologie pro právníky. Sociologie a právo v multimediálním věku., Aleš Čeněk, Plzeň 2011, s. 156.

[43] Čapek K.: Hovory s T. G. M., Fragment, Praha 2009, s. 259.