Když se lež nazve alternativním faktem

Ilustrační foto: David Mulder / Flickr / https://www.flickr.com/photos/113026679@N03/31734949153

Každý má právo na svůj názor, ale nikoli na svoje fakta.

Není tomu tak dávno, co se Churchillova busta v Bílém domě stala mediálním tématem. Bylo to vloni v dubnu při Obamově návštěvě Velké Británie, když brexitáři a dnešní britský ministr zahraničí Boris Johnson obvinili tehdejšího amerického prezidenta, že nechal po svém nástupu do úřadu v roce 2008 odstranit z Bílého domu bustu Winstona Churchilla. Ačkoli se později vysvětlilo, že v Bílém domě byly takové busty dvě, že jedna tam už přes padesát let stojí, že ta druhá, kterou přivezl prezidentovi Bushovi Tony Blair v roce 2001, nebyla darem, ale zápůjčkou uměleckého díla, jež se vrátilo ambasádě, a že tedy Winstona Churchilla jako personu non grata Obama z Bílého domu nevykázal, přesto z této aféry vyšel prezident před britskou veřejností jako politik, jenž nepřeje britsko-americkému spojenectví a distancuje se od konzervativních tradic hrdého Albionu.

Busta Winstona Churchilla, která v Bílém domě zůstala, a kterou dostal kdysi darem prezident Lyndon Johnson, se při nástupu do úřadu nového amerického prezidenta Donalda Trumpa stala opět mediálním tématem. To když reportér týdeníku Time Zeke Miller, který zpravodajsky pokrývá prezidentský úřad, si v den inaugurace 20. ledna při podpisu prvního prezidentského dekretu všiml, že Churchillovu bustu z chodby východního křídla Bílého domu Trumpovi lidé přestěhovali do oválné pracovny na místo, kde za Obamy stávala busta bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga. Miller neváhal a přímo z místa činu přes sociální síť twitter vypustil do světa zprávu, že Donald Trump odstranil Martina Luthera Kinga ze své úřadovny. Jak se ukázalo, nebyla to pravda. Martin Luther King zůstal i nadále součástí vybavení Trumpovy kanceláře, i když na jiném místě.

Omyl se brzy vysvětlil. Miller se vymluvil na to, že bustu Kinga přehlédl, protože před ní stáli pracovníci ochranky, v dalších tweetech uvedl věc na pravou míru a chybnou informaci ze svého účtu vymazal. Jenomže aféra už byla na světě. Tiskový tajemník Bílého domu Sean Spicer den nato na svém prvním brífingu z tohoto omylu učinil jeden z klíčových důkazů nespolehlivosti médií, které následně obvinil ze zkreslování informací o inaugurační slavnosti. Média prý schválně zveřejňovala fotografie poloprázdného prostranství washingtonského parku National Mall, které se kvůli bezpečnostním opatřením zaplňovalo pomaleji než obvykle. A tím tato „nečestná a nepoctivá média“ zkreslila událost, na níž se – podle Spicera – sešlo „největší publikum, které kdy bylo svědkem inaugurace nějaké osoby.“

Na podporu svého tvrzení použil Spicer srovnání některých dat z předchozích Obamových inaugurací – například počet lidí přepravených ten den veřejnou dopravou ve Washingtonu, nebo počet osob shromážděných v parku National Mall. Jak se ukázalo, tato data buď nebyla pravdivá nebo byla účelově vytržená ze souvislostí. Kromě toho televizní síť Public Broadcasting Service PBS usvědčila Spicera ze lži, když zveřejnila časový snímek. pohledu na prostranství parku, na němž ani v době vrcholící inaugurace nebylo tolik lidí, jako při nástupu Baracka Obamy do úřadu v roce 2008.

Spicerova tiskovka měla dohru v následných komentářích a také v živém televizním rozhovoru s Kellyanne Conwayovou, která se po úspěšném vedení Trumpovy předvolební kampaně stala prezidentovým poradcem. Na otázku reportéra, proč tiskový tajemník na svém brífinku použil zjevné nepravdy, odpověděla: „vy říkáte, že je to nepravda a lež, ale náš tiskový tajemník Sean Spicer o tom dostal alternativní fakta…“ Nový bonmot byl na světě: My nelžeme, jenom předkládáme alternativní fakta.

Z této epizody plynou dvě ponaučení. Ani v dnešní uspěchané internetové době s nutkáním být na trhu informací jako první, by novináři neměli podléhat okamžitým dojmům. Každou informaci vypuštěnou do veřejného prostoru by si měli důkladně prověřit a nevybírat jen ty, které se hodí do jejich vidění světa. Protože v okamžiku, kdy se zmýlí, utrpí šrámy nejen jejich osobní autorita, ale i důvěryhodnost médií, v nichž pracují. Což následně využívají všichni ti, kteří se snaží zdůrazňováním ojedinělých chyb zpochybňovat pravdivost celého média. Útoky na zpravodajství českých médií veřejné služby budiž toho příkladem.

Druhé ponaučení zní: „Každý má právo na svůj názor, ale nikoli na svoje fakta“ (i když je nazve alternativními). Tento starý výrok však není bez vady na kráse. Fakta jsou fakta, dají se ověřit, jenomže se také dají rozmanitě interpretovat, může se s nimi manipulovat, což mnozí lidé využívají. Proto zbavovat fakta interpretačního spinu, zařazovat je do souvislostí a neustále ověřovat jejich pravdivost, to by mělo být dnes hlavním úkolem novinářů hodných toho jména.

( publikováno na webu autora, psáno pro Týdeník rozhlas 9/2017 )

Milan Šmíd