Jaká je cena mé svobody? České zamyšlení

To, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost, bylo až do roku 1989 československým občanům odpíráno. Nebyla zde garantována svoboda osobní, náboženská, cestování, politického spolčování, projevování názorů, šíření informací, shromažďování či svoboda slova.

Text rekapituluje konkrétní projevy potlačování svobod v komunistickém státě a opoziční protirežimní aktivity.

Autor: JUDr. FRANTIŠEK EMMERT, Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i.

visegrad_fund_logo_web_blue_400Projekt „DĚJINY SOUSEDŮ – Visegrádské země ve vzájemných ohledech a perspektivách“ byl podpořen z prostředků International Visegrad Fund (no. 31210032).


Dnešní mladá generace žijící v České republice považuje svobodu (osobní, náboženskou, svobodu slova, atd.) a rovněž uplatňování občanských a politických práv za naprostou samozřejmost.

Veškeré prosazování politických, ekonomických i sociálních vizí a programů se dnes totiž odehrává na půdorysu svobody čili v prostředí otevřené svobodné společnosti. Její zachování je základní předpokladem pro další rozvoj demokracie v naší zemi, na čemž se shodnou všechny demokratické strany v politickém spektru bez ohledu na pestrost svých politických programů a názorů. Dosažení a uhájení svobody tedy není konceptem levicovým ani pravicovým, ale je společnou vizí všech demokratických politických sil.

To, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost, ovšem v naší zemi ještě před pouhými čtyřiadvaceti lety zcela scházelo. Až do konce roku 1989 nebyla v komunistickém Československu garantována svoboda ani osobní, ani náboženská, ani svoboda cestování, politického spolčování, projevování názorů, šíření informací, shromažďování či svoboda slova. Boj za její prosazení přitom trval dlouhých čtyřicet let trvání samotného komunistického režimu. Ke svobodě vedla dlouhá cesta, během které se měnila i sama česká společnost.

V době instalování komunistického režimu v Československu v únoru 1948 zůstával otevřený antikomunismus mezi českou veřejností spíše menšinovým názorem.

Velká část veřejnosti tehdy s Komunistickou stranou Československa (KSČ) sympatizovala (v posledních parlamentních volbách s více kandidátkami v roce 1946 získala přes 40% hlasů), další významná část byla ochotna její převzetí moci tolerovat bez aktivních protestů (což se v únoru 1948 také skutečně stalo, proti nastupujícímu totalitními režimu v podvečer 25. února 1948 veřejně demonstrovalo pouze několik tisíc vysokoškolských studentů před Pražským hradem). Tomuto postoji je třeba rozumět v kontextu dobové společenské atmosféry a tehdejších čerstvých historických zkušeností.

Česká veřejnost tehdy měla ve velmi živé paměti katastrofální důsledky tzv. velké hospodářské krize z 30. let, která byla systémově připojována kapitalismu (dnes bychom řekli tržnímu hospodářství) jako takovému, zejména pak tehdejší svízelnou sociální situaci dlouhodobě nezaměstnaných, kterých bylo v době vrcholící krize téměř patnáct procent z práceschopného obyvatelstva. Obnovu tržního hospodářství bez přívlastků si v poválečném Československu nepřál téměř nikdo. Dokonce i lidovci a slovenští demokraté slibovali v posledních relativně ještě svobodných volbách v roce 1946 tzv. socialismus (byť samozřejmě v masarykovském a nikoliv sovětském podání). Rovněž trauma z tzv. mnichovské zrady, kdy západní státy obětovaly v předvečer války v září 1938 demokratické Československo v naději, že tím uspokojí nacistické Německo, které pak nebude ve svých agresích dále pokračovat, posilovalo sympatie české veřejnosti k Sovětskému svazu, který mezi signatáři tzv. Mnichovské dohody nefiguroval. Naprostá většina Čechů navíc po roce 1945 považovala Sovětský svaz, bez ohledu na jeho vnitřní režim, za nezištného zachránce a osvoboditele od nacismu (na československém území padlo v letech 1944 a 1945 více než 170.000 sovětských vojáků). Tato vděčnost za osvobození splývala s již tradičním rusofilstvím, které mělo v českých zemích svou dlouhou tradici (prakticky již od první poloviny 19. století). V opozici vůči komunistickému režimu tak koncem 40. let a v průběhu 50. letech stály prakticky jen čtyři významnější kategorie obyvatel: (1) občané, kteří byli před rokem 1948 politicky aktivní v jiných politických stranách a nesouhlasili s únorovým převzetím moci, (2) vyšší a vyšší střední vrstvy společnosti, které byly po únoru 1948 postiženy znárodňováním a ztrátou společenského a sociálního statutu (v dobovém slovníku tzv. deklasované živly), (3) část venkovského obyvatelstva, zejména na Vysočině, která zásadně odmítala kolektivizaci zemědělství a odevzdávání veškerých svých polností, hospodářských zvířat, staveb a zemědělské techniky do tehdy zakládaných Jednotných zemědělských družstvech a (4) konečně aktivní členové církví, zejména katolické církve.

Výhrady komunistů vůči církvím a obecně náboženství přitom zůstávaly ryze ideologické.

Ateismus, který komunisté nazývali „vědeckým světovým názorem“, tvořil důležitou součást oficiální ideologie marxismu- leninismu. Slovy Karla Marxe: „Náboženství je opiem lidstva“. Konečným cílem komunistů zůstávalo úplné odstranění náboženského cítění ze společnosti (ztotožňovali ho s pověr- čivostí), byť tušili, že se tak nestane v rozmezí jedné generace. Náboženská příslušnost každého občana byla bedlivě sledována. Pasivní členství v církvi nevadilo, avšak aktivní náboženský život se jevil jako vážná překážka pro společenské uplatnění (to v podstatě platilo až do roku 1989). Ač perzekuce nebyla upravena žádnou směrnicí, věřící nesměli působit v některých profesích a byl odpírán i přístup ke vzdělání. Například přijetí věřících na pedagogické fakulty bylo prakticky vyloučeno. Pokus o vnitřní rozložení církve prostřednictvím prorežimní Katolické akce (1949) zcela zkrachoval. Loutková organizace nezískala podporu. Případ exkomunikovaného kněze Josefa Plojhara – který sloužil režimu, po únoru 1948 se stal ministrem zdravotnictví a nakonec prosadil liberalizaci zákona o potratech (1957) – se vyjímal jako naprosto ojedinělý.

Proticírkevní tažení začalo už v roce 1949.

Církev se tehdy ocitla pod přísným dohledem represivního aparátu. Byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, který měl ambici cenzurovat všechny aktivity a dění v církvi. Nezávislé tiskoviny byly zakázány, nejvyšší církevní hierarchie rozbita, biskupové, včetně pražského arcibiskupa Josefa Berana, internováni v pracovních táborech. Biskupské stolce pak zůstaly neobsazeny až do roku 1989. Část církve byla tzv. odnímáním státního souhlasu k výkonu kněžského povolání vytěsněna do podzemní (ilegality). Oficiální propaganda vykreslovala katolické duchovní jako zhýralce, bývalé konfidenty gestapa, agenty imperialismu a „slouhy Vatikánu“.

Státní bezpečnost zorganizovala proti kněžím a jejich farnostem řadu provokací. Podle oficiálních hlášení na farách údajně přespávali „západní agenti“, ve zpovědnicích byly „objevovány“ úkryty zbraní. V prosinci 1949 se v kostele v obci Číhošť u Ledče nad Sázavou během mše několikrát vychýlil křížek nad oltářem. O měsíc pozdě- ji StB zatkla místního faráře Josefa Toufara a obvinila ho, že se v kostele údajně pokoušel zinscenovat „zázrak“. O případ se začal zajímat sám K. Gottwald. Velitel StB Osvald Závodský tehdy zaslal vyšetřovatelům naléhavý písemný vzkaz, že „doznání“ faráře musí být dosaženo „za každou cenu“. Toufar byl bit obušky a týrán žízní, až nakonec přiznání podepsal. Doznal se také k údajnému sexuálnímu zneužívání ministrantů a rovněž podepsal, že vůči němu nebylo použito násilí. Na příkaz z nejvyšších míst se koncem února přímo v Číhošti natáčel „autentický dokument“ o případu „církevního podvodu“ – propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Bezpečnost se snažila donutit Toufara, aby před kamerou předvedl, jak s křížkem údajně manipuloval za pomoci provázků a gumiček. Avšak ten po krutém fyzickém týrání při výsleších již nebyl schopen chůze. Přítomný prokurátor se tehdy převlékl do kněžského roucha a v propagandistickém filmu vystoupil místo něho. Dva dny na to Toufar zemřel na následky těžkých vnitřních zranění v oblasti břicha.

V nadcházejících měsících režim přistoupil k masovému rušení klášterů, a to za pomoci nevybíravých metod připomínajících nacistickou okupaci.

V dubnu 1950 oddíly Bezpečnosti přepadly během dvou rozsáhlých akcí (v noci na 14. a 26. dubna) mužské kláštery a tisíce řeholníků internovaly do několika předem vybraných církevních objektů (tzv. Akce K). Současně justice zinscenovala soudní proces s představiteli řeholníků (duben 1950). Jejich obvinění bylo založeno na „nalezení zbraní“ v Želivském klášteře. Ty tam podstrčila sama StB. Po zbytek roku pokračovala postupná likvidace také ženských klášterů (tzv. Akce R). Ty byly rušeny pomaleji, neboť řádových sester bylo podstatně více a navíc pracovali v nemocnicích a zdravotnických ústavech jako těžko nahraditelný personál. Zkonfiskované klášterní budovy přebírala armáda, zemědělská družstva, v menší míře státní kulturní instituce. Rozsáhlé represe provázely na českém a zejména moravském venkově také kolektivizaci zemědělství. Zasáhly především samostatně hospodařící zemědělce a sedláky, kteří odmítali vstup do Jednotných zemědělských družstev (JZD). Exemplární procesy s tzv. „kulaky“ (výraz byl převzat z tehdejší sovětské terminologie) měly ostatní váhající rolníky zastrašit. Procesům a zejména uděleným tvrdým trestům byla z tohoto důvodu věnována velká publicita v novinách a filmových týdenících. Státní bezpečnost se opět uchýlila k provokacím. Po venkově se pohybovali její agenti, kteří se vydávali za parašutisty či „agenty chodce“ ze Západu. Vzbuzovali dojem „ilegality“ a snažili se vesničany získat pro „odbojovou činnost“. Žádali je o nocleh či alespoň o kontakt na osoby s protikomunistickým smýšlením. V několika případech kolem sebe dokonce soustředili malé „odbojové skupinky“. Každý, kdo jim nabídl pomoc či o nich neinformoval Bezpečnost, záhy skončil ve vyšetřovací vazbě a před soudem. A tresty byly vysoké. V nejednom případě nejvyšší. Tajná policie tak zlikvidovala zázemí pro potenciální odboj dříve, než by případně vůbec mohl vzniknout.

Ke zřejmé provokaci s nejtragičtějšími následky došlo v červenci 1951 v obci Babice na Třebíčsku. V budově místní školy byli zastřeleni tři nižší funkcionáři KSČ. Vraždu spáchal Ladislav Malý (muž dodnes obestřený řadou tajemství, pravděpodobně agent StB) za asistence tří místních občanů. Státní bezpečnost tehdy pozatýkala desítky lidí, kteří byli s Malým před jeho činem v jakémkoliv kontaktu. V následujících několika procesech bylo v souvislosti s tzv. babickým případem odsouzeno 107 lidí, mnozí na dvacet let či doživotí. Padlo také 11 rozsudků smrti. Popraveni byli i tři katoličtí duchovní. Vzhledem k tomu, že významná část masových represí v 50. letech byla zaměřena na katolickou církev a majitele zemědělské půdy, jednotlivé české a moravské regiony je pocítily ve velmi odlišné míře. Pohraničí, s vysokým podílem voličů KSČ, zůstalo hromadných represí spíše ušetřeno. Stejně tak velká města s vyšším zastoupením dělnictva. Represe naopak nejvíce postihly venkov, zejména pak Vysočinu. Například na Třebíčsku zůstávají vzpomínky na zatýkání a popravy prostých venkovských lidí živé dodnes.

K výraznému posunu v převažujícím smýšlení české veřejnosti, které na přelomu 40. a 50. let stále zůstávalo spíše prokomunistické, došlo až po velké měnové reformě (znehodnocení úspor i hotovosti obyvatel) v červnu 1953, kterou velká část společnosti považovala ve své době za „velkou krádež“. Proti postupu vlády protestovali dokonce i někteří řadoví členové komunistické strany. Na mnoha místech došlo ke stávkám, v Plzni dokonce k pokusu o malou městskou revoluci. Režim nasadil proti protestující veřejnosti policii, Lidové milice, armádu a dokonce i Pohraniční stráž.

Po měnové reformě šla popularita komunistického režimu i v českých zemích prudce dolů. Veřejnost si uvědomila, že režim není ani zdaleka tak hospodářsky úspěšný, jak se jeho propaganda pokoušela tvrdit.

To se projevilo například na věhlasné Světové výstavě Expo 58 v belgickém Bruselu, na které československé průmyslové výrobky slavily obrovské úspěchy a československé podniky podepsaly mnoho zajímavých kontraktů se západními odběrateli, avšak záhy se ukázal zásadní nedostatek centrálně řízené ekonomiky a totiž že podniky nebyly schopny nasmlouvané výrobky v požadovaném množství vyrobit a tak celá nadějná kampaň v zahraničním obchodě nakonec skončila velkým fiaskem.

Pokud opomeneme nepříliš úspěšnou politickou činnost československého exilu v 50. letech, kterou v pozdějším období navíc samy západní vlády přestaly podporovat, potom jedinou skutečně významnou a akceschopnou opozici vůči přetrvávajícímu totalitnímu režimu v Československu představovalo ve druhé polovině 50. let a v průběhu 60. letech reformní křídlo uvnitř samotné KSČ.

Stalinistická éra v Československu v 60. letech stále ještě doznívala (na rozdíl od jiných východoevropských komunistických zemí, včetně samotného Sovětského svazu, kde docházelo k výraznější politické oblevě). V KSČ ovšem současně narůstala stále otevřenější nespokojenost se stylem vládnutí tehdejšího autoritářského prezidenta Antonína Novotného. Straničtí oponenti mu vyčítali přílišné usurpování moci a kumulaci funkcí. Opozice vůči němu sílila především na Slovensku, kde mu mnozí komunisté nedokázali odpustit rozpuštění slovenských orgánů v roce 1960. Žádali nápravu a federalizaci státu.

Úzká skupinka historiků se v rámci tehdejších opatrných rehabilitací dostala ke spisům ze soudních procesů 50. let. Šokující informace o mučení a vynucených přiznáních pozvolna pronikaly na veřejnost a utvrzovaly mnohé idealistické komunisty z řad intelektuálů v jejich zklamání a deziluzi. Ani hospodářství nevykazovalo příliš uspokojivé výsledky, přestože životní úroveň v Československu patřila k nejvyšším v komunistickém bloku. Přední ekonom Ota Šik už v roce 1963 připravil koncept hospodářské reformy, ale Novotný nenašel odvahu k její realizaci. Rostla nespokojenost široké veřejnosti. Padly některé bariéry omezující cestování.

Jen v roce 1965 navštívilo Západ více než sto padesát tisíc československých občanů. Vraceli se domů ohromeni: Životní úroveň roste v „kapitalistické cizině“ mnohem dynamičtěji než v komunistickém Československu, obyvatelé tam neznají fronty před obchody ani pojem „nedostatkové zboží“, dělníci pobírají vyšší platy, mají obdobnou sociální ochranu jako v komunistických státech a ještě se obyvatelé těší skutečné svobodě!

Umělci, včetně televizních tvůrců, poukazovali ve svých nově vznikajících dílech s rostoucí otevřeností a odvahou na palčivé problémy společnosti. Disciplinovaná rudá propaganda z 50. let se hroutila. Bez hrozby šibenic a dlouholetých trestů ji televizní tvůrci, spisovatelé i publicisté přestali podporovat. Nadcházela zlatá éra československého filmu druhé poloviny 60. let. Vznikla nadčasová díla, která oslovují diváky dodnes.

Na jaře 1966 Novotného vedení přestálo 13. sjezd KSČ prozatím ještě bez újmy. Novotného pozici v čele strany a státu rozkolísal až v následujícím roce 4. sjezd československých spisovatelů (červen 1967). Přední čeští literáti – většinou s legitimací KSČ v kapse – na něm podrobili ostré kritice nejen prezidenta Novotného, ale celé období posledních dvaceti let. Vznesli veřejný požadavek na společenskou obrodu a větší míru svobody, samozřejmě „při zachování socialismu a vlády KSČ“. Jako by chtěli dát komunistické straně druhou šanci k nastolení skutečného demokratického socialismu, ve který alespoň část z nich stále ještě věřila. Položili tak základy společné platformy umělců, slovenských komunistů a českých reformních komunistů proti Novotnému a jeho stalinistickému křídlu ve straně.

Následoval proces demokratizace a částečného odbourání totalitního režimu v Československu na jaře a v létě roku 1968, který vstoupil od historie jako tzv. Pražské jaro. Reformisté tehdy získali ve vedení komunistické strany převahu, nepopulární A. Novotný byl odvolán ze všech funkcí a v čele strany ho nahradil mladý reformista Alexander Dubček (5. ledna 1968).

Všechny změny od počátku významně podporovaly sdělovací prostředky. Už koncem ledna 1968 si veřejnost nemohla nevšimnout, jak nápadně se změnil styl informování o politických událostech a zpracování některých společenských témat. Cenzura se začala hroutit. Náhle čtivé komentáře v Rudém právu nešetřily otevřenou kritikou na předchozí politiku KSČ. Na tapetu si přitom nebraly jen Novotného, ale celé období od února 1948, ačkoliv samotné uchopení moci komunisty a podstata „socialistického zřízení“ zůstávaly i nadále tabu.

Od června 1968 Československá televize působila téměř nezávisle na politické moci.

Odmítala dokonce i některé žádosti reformního vedení KSČ, které se snažilo televizní vysílání korigovat alespoň do té míry, aby nepopuzovalo Sovětský svaz, který se tehdy již připravoval proti reformnímu Československu vojensky zasáhnout. Můžeme proto jen spekulovat, jak by se relativně svobodné sdělovací prostředky s rostoucím vlastním sebevědomím dále rozvíjely, kdyby jejich redakce v noci na 21. srpna 1968 neobklíčily sovětské tanky. Zrušení cenzury a oslabení role policejního státu v jarních měsících roku 1968 umožnily rychlý vznik nekomunistických společenských a dokonce i politických iniciativ. Sama reformní KSČ se zasazovala za aktivitu nestraníků a slibovala rovnoprávné postavení všech politických stran v Národní frontě. Nestraníci a nové politické platformy tak dostali pomyslnou „zelenou“ k zahájení své činnosti. Stát proti nim již nezasahoval. Dosavadní model Národní fronty se hroutil.

Českoslovenští občané – komunisté i nekomunisté – reagovali na obrodný proces vesměs pozitivně. Doufali, že vývoj povede k obnově demokracie a ekonomické prosperitě. V převažující většině podporovali A. Dubčeka: Ne jako komunistu, ale jako představitele změn. Významná část veřejnosti tehdy socialismus v podání KSČ ještě v zásadě neodmítala. Mnozí dokonce věřili, že „dobré myšlenky“ se po roce 1948 chopili jen „nesprávní lidé“. Stále převažovala výrazná levicová orientace intelektuálů i většiny společnosti. Avšak vznikaly a sílily i nekomunistické iniciativy, zejména v letních měsících. Navzdory velké popularitě reformistů obliba samotné KSČ na jaře a v létě 1968 nijak zvlášť nerostla. Zůstává proto nezodpovězenou otázkou, jakým směrem by se společnost dále polarizovala, kdyby proces pražského jara nepřerušily 21. srpna sovětské tanky. Dostala by KSČ „druhou šanci“ třeba i v případných demokratických volbách? A směřoval vývoj k takovým volbám? V každém případě se reformní vedení dostalo v létě roku 1968 pod silný tlak veřejnosti, která ho tlačila k dalším radikálním krokům a změnám, které původně samo vůbec nezamýšlelo. Další děj je všeobecně dobře znám.

21. srpna 1968 byla naše země obsazena sovětskými vojsky. Do Československa se opět v plné míře vrátila totalita a policejní stát.

Sami protagonisté reforem a tzv. pražského jara se pod sovětským nátlakem zavázali k ukončení obrodného procesu a obnově totalitního státu. Následovala perioda velmi rychlého ústupu od demokratizace (tzv. normalizace). V prvním období (do září 1969) se na její demontáži museli spolupodílet sami reformisté, čímž období a ideály pražského jara do značné míry zdiskreditovali. Pocity všeobecného zklamání a deziluze ve společnosti připomínaly na přelomu let 1968 a 1969 ponurou atmosféru po Mnichově na podzim 1938. Všelidový odpor vůči sovětské okupaci postupně přerůstal v protikomunistické nálady. Česká společnost zaznamenala obrovský ideový a hodnotový obrat, který ji poznamenal na několik následujících desetiletí. Naprostá většina společnosti pochopila, že sovětský model socialismu se nedá reformovat. Desetitisíce lidí vystupovaly z KSČ (ještě před čistkami). Těžiště opozice se přesunulo mimo strukturu KSČ. Zatímco v 60. letech ji představovali především reformní komunisté, nyní se začala formovat na zřetelně nekomunistické platformě, byť si k ní záhy našla cestu i řada tzv. Osmašedesátníků.

Hned na počátku tzv. normalizace zasáhla veřejnost překvapivá událost: Dvacetiletý student historie a politické ekonomie Jan Palach se 16. ledna 1969 v centru Prahy odhodlal k demonstrativnímu sebeupálení. Svým zoufalým a současně hrdinským činem neprotestoval přímo proti sovětské okupaci, ale především chtěl vyburcovat československou společnost k občanskému odporu. Na následky vážných zranění o tři dny později zemřel (19. 1.). Jeho pohřeb 25. ledna se proměnil v mohutnou celonárodní manifestaci proti komunistickému režimu. Smutečního průvodu v pražských ulicích se zúčastnily desetitisíce lidí, včetně hodnostářů univerzity a církve. Studenti drželi za Jana Palacha několik dní protestní hladovku a smuteční tryznu pod sochou sv. Václava v centru města.

Čin vzbudil obrovský ohlas také v zahraničí a značně poškodil obraz Sovětů ve světě. Zato Čechoslováci skrze něj získali významný morální kredit. Jméno Jana Palacha vstoupilo do světových dějin. Svou obětí přispěl ke zformování ideové platformy nenásilné rezistence vůči totalitnímu režimu, která po roce 1968 v českém prostředí zcela převážila.

Následovaly ještě další dvě „živé pochodně“ – již podstatně méně známé než Palach. 25. února (v den výročí uchopení moci KSČ) se v centru Prahy upálil osmnáctiletý student Jan Zajíc a 4. dubna (na křesťanský Velký pátek) se k podobnému činu odhodlal před stranickým sekretariátem v Jihlavě člen KSČ a účastník vysočanského sjezdu Evžen Plocek. Na protest proti okupaci se upálil také polský filozof Ryszard Siwiec, a to již 8. září 1968, avšak československá veřejnost se o jeho činu ve své době vůbec nedozvědela. Zřejmě tak nemohl ovlivnit ani Jana Palacha.

Po uskutečnění normalizace, během které bylo z KSČ vyloučeno 330.000 členů (tj. pětina členské základy) a která byla dokončena na podzim 1971, komunistický režim v Československu po následujících osmnáct let společensky i hospodářsky již pouze stagnoval. Veškerá jeho vnitřní síla i ideály, kterými by mohl oslovit veřejnost, se definitivně vyčerpaly. Systém pouze přežíval. Přesto se obyvatelé smířili s perspektivou, že v něm zřejmě prožijí celý život, neboť pevné rozdělení světa na dva mocenské tábory, vyzbrojené jadernými zbraněmi, neskýtalo prakticky žádnou naději na jakoukoliv změnu. Sovětský svaz se zdál být nezničitelný. A jak ukázal 21. srpen 1968, Československo mu bylo přiřčeno na proklamované „věčné časy“.

Ideály beztřídní společnosti vzaly zcela za své.

Veřejnost se v nadcházejícím období orientovala výrazně materialisticky. Nelze se tomu divit. Totalitní režim KSČ nejprve zlikvidoval občanskou společnost s nezávislými spolky, tiskem a církvemi a posléze svou reálnou politikou zcela zdiskreditoval i samotnou komunistickou ideologii. Lidé se o veřejné záležitosti přestali zajímat. Pořizovali si chaty, osobní auta a jezdili na letní dovolené k Jaderskému, Černému či Baltskému moři. Ve své velké většině opět zatoužili především po majetku a luxusu – za jeho vrchol se tehdy považovalo nakupování ve zvláštních obchodních domech Tuzex, které jako jediné nabízely širší výběr kvalitního zboží, avšak pouze za valuty či tzv. bony. V době téměř vyrovnaných příjmů a minimálních sociálních rozdílů tak občané s přístupem k valutám představovali jedinou zvýhodněnou, lépe situovanou vrstvu společnosti, což mimo jiné prozrazovalo fatální neúspěch tzv. socialistické výstavby: nejlépe na tom byl ten, kdo si mohl dovolit zboží z kapitalistické ciziny za peníze rovněž z kapitalistické ciziny…

A přesto právě tehdy – v časech naprosté společenské letargie – se v postnormalizačním Československu zformovalo nenásilné občanské opoziční hnutí.

Úzká skupina pronásledovaných intelektuálů a umělců (především zakázaných herců a literátů z 60. let a hudebníků z undergroundové scény) se na konci roku 1976 spojila s rovněž nepříliš početnými občanskými aktivisty a některými tzv. osma- šedesátníky (tj. bývalými reformními komunisty). Bytové semináře a vydá- vání samizdatů vyústily v neformální petiční iniciativu zkoncipovanou a zorganizovanou dramatikem Václavem Havlem, filozofem Janem Patočkou a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem. Jejich odvážný podnik vstoupil ve všeobecnou známost jako Prohlášení Charty 77. Ačkoli se v textu svého prohlášení obraceli na československou státní moc, kterou upozorňovali na nedodržování mezinárodněprávních závazků v oblasti dodržování lidských práv (aktuálně v souvislosti s uvězněním několika členů undergroundové kapely The Plastic People of the Universe), ve skutečnosti byla jejich výzva určena veřejnosti. Počátkem ledna 1977 ji uveřejnil světový tisk. Petiční dokument sice podepsalo jen 242 signatářů, ovšem jeho váhu zvyšovala skutečnost, že se jednalo vesměs o veřejně známé osobnosti.

Petiční iniciativa Charta 77 se záhy změnila ve stálou opoziční platformu, kterou zůstala až do listopadu 1989. Před státní mocí i zahraničními sdělovacími prostředky ji zastupovala trojice mluvčích, která se průběžně obměňovala. Iniciativa působila i nadále na neformálním základě a především bez jakéhokoliv politického programu či mocenských ambicí. Díky jejímu občanskému charakteru v ní mohli společně působit intelektuálové, bývalí reformní komunisté, potomci bývalé buržoazie (komunistickým slovníkem tzv. deklasované živly), věřící, radikální levičáci i umělci z undergroundové scény.

V dubnu 1978 vznikl v prostředí chartistů Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který zamýšlel informovat vládu, veřejnost i zahraničí o případech pronásledování občanů z politických důvodů a stíhaným či vězněným všestranně pomáhat. Zakladatelé výboru přitom velmi záhy sami stanuli před soudem. V říjnu 1979 bylo pět jeho představitelů odsouzeno k několikaletým trestům vězení (V. Havel, O. Bednářová, J. Dienstbier, P. Uhl a V. Benda). Do vězení nastoupila nová generace tzv. vězňů svědomí.

Až do roku 1988 zůstávala Charta 77 (a k ní přidružené iniciativy jako VONS či samizdatový INFOCH) jedinou zřetelně opoziční iniciativou, navíc izolovanou od společnosti.

Masové protirežimní hnutí (jako například Solidarita v sousedním Polsku) v Československu nevzniklo. Opoziční činnost vyvíjela také katolická církev, zejména její tzv. podzemní součást. Do republiky byla pašována náboženská literatura, věřící zakládali tzv. společenství, která se tajně scházela v bytech členů. V první polovině 80. let režim zesílil represe proti katolickému disentu. Konalo se několik menších procesů (s františkány, se skupinou kněze Františka Lízny, apod.). V samém závěru komunistické éry došlo k výraznému zhoršení životního prostředí, zejména v severních Čechách a na severní Moravě a ve Slezsku, a to v přímém důsledku bezohledného budování těžkého průmyslu v předchozích desetiletích. V podzimních a zimních měsících mnohá česká města pravidelně zahalila inverzní mlha, která obsahovala jedovaté zplodiny. Za výstavbu socialismu zaplatila tamní populace vysokou cenu na svém zdraví.

Závažnost ekologických problémů si veřejnost v plné síle uvědomila po havárii v jaderné elektrárně v ukrajinském Černobylu koncem dubna 1986. Ačkoliv radioaktivní spad zasáhl české území jen okrajově a nezpůsobil vážnější škody, část veřejnosti tehdy propadla panice v přesvědčení, že československá i sovětská vládní místa opět lžou, když se snaží veřejnost uklidnit, neboť se nejprve samotnou havárii pokoušela po několik dní utajit. Ve druhé polovině 80. let se Češi o to více začali zajímat o ekologická témata. Vznikly první nezávislé ekologické iniciativy, z nichž některé byly tolerovány (např. Brontosaurus), jiné se záhy ocitly na seznamu nových „nepřátel režimu“.

Všechny výše uvedené zájmové skupiny – katoličtí aktivisté, občanští aktivisté i ekologové – se pak v roce 1989 ve vzájemné koordinaci podílely na rychlé demontáži komunistického režimu v Československu, která završila jejich mnohaleté nesnadné úsilí o obnovu svobody, za kterou stovky aktivistů předtím zaplatili vysokou cenu, především v podobě uvěznění či znemožnění profesní kariéry.

Doporučená literatura:

Arendrová, H.: Původ totalitarismu I.-III. Praha 1996.
Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004.
Mencl, V. a kol.: Československu roku 1968. Počátky normalizace. Praha 1993.
Mencl, V. a kol.: Křižovatky 20. století. Praha 1990.
Prečan, V.: Charta 77 očima současníků. Praha 1997.
Vančura, J.: Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968. Praha 1990.

Text byl publikován na webu Moderní dějiny

Moderní Dějiny