Jak ne-bojovat proti propagandě, aneb osm otázek k CTHH

Zdroj: Wikimedia ( Autor: Tobias "ToMar" Maier )

Už se nebojíme tanků, letadel a raket, nýbrž trollů a propagandy – zhruba v tomto duchu se ubírá uvažování naší vlády, když na místo reformy armády a jejího posílení zřídila Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám.

(Článek přetiskujeme s laskavým svolením autora i webu Realiste.cz, kde byl původně publikován – pozn.red).

Bojíme se Ruska (případně Islámského státu), ale v 21. století se údajně vše změnilo, takže se nebojíme tanků, letadel a raket, nýbrž trollů a propagandy. Zhruba v tomto duchu se ubírá uvažování naší vlády, když na místo reformy armády a jejího posílení zřídila Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) pod ministerstvem vnitra. Jedním z úkolů centra bude boj proti dezinformacím.

Hodnocení práce centra stran dezinformací bude možné až s odstupem delšího času, přesto si lze klást několik otázek již nyní. Otázek, které však rozhodně měly být veřejně diskutovány dříve, než centrum zahájilo svou činnost.

Otázka první: co je to hybridní válka/hrozba?

Odpověď: dnes již zřejmě cokoliv, a tedy fakticky nic. Koncept (pojem) „hybridní války/hrozby“ je ukázkovým příkladem natahování významu pojmu  až do situace, kdy daný pojem pokrývá vše. Užitečnost takového konceptu je pramalá, neboť realitu neosvětluje, nýbrž zamlžuje.

První verze konceptu hybridní války zdůrazňovaly záměrné a účinné propojování konvenční a guerillové taktiky a případně i informačních operací. To vše v rámci jasně vymezeného časového a geografického prostoru. Již toto pojetí čelilo kritice. A současné varianty konceptu jsou mnohem vágnější. Nálepku hybridní války/hrozby tak dnes bez rozpaků používáme i pro izolované teroristické akty, ekonomický nátlak, propagandu, falešné zprávy na sociálních sítích, útoky mechanizovaných svazů, akce speciálních jednotek, ba i řádění fotbalových chuligánů (jsou-li z Ruska). To jsou však kategorie, pro něž již máme velmi jasná a srozumitelná pojmenování.

Závěr: využívat neprověřené a zjevně degenerující koncepty pro tvorbu politik je nešťastné. Přinejmenším hrozí rozklad schopnosti prioritizovat. Jenže schopnost oddělit podstatné od vedlejšího je základem strategického rozhodování.

Mé doporučení zní jasně – na místo vágního pojmu hybridních hrozeb jasně řekněme, oč běží. O propagandu? Dobrá, řešme tedy propagandu.

Otázka druhá: jak účinná je cizí propaganda, jak silný je její (měřitelný) dopad na volební výsledky, či ochotu bránit vlast?

Odpověď: netuším. A nevím, zda si touto otázkou lámal hlavu někdo na MV. Přitom otázka je to naprosto klíčová. Lze pomocí cílené propagandy ovlivnit populaci plošně, či její účinnost podmiňuje krajní politická pozice příjemce (KSČM, DSSS apod.)? Jak výrazně dokáže propaganda ovlivnit volební chování – bavíme se o promilích, procentech, či desítkách procent hlasů? Byla to opravdu nepřátelská propaganda, jež zapříčinila současný stav naší armády?

Závěr: chceme-li zavádět útvar boje proti propagandě, začněme důkladnou analýzou účinnosti nepřátelské propagandy v dosahování politických cílů. Taková analýza musí projít důkladným recenzním řízením odborně kompetentních osob stojících mimo ministerstvo.

Otázka třetí: kdy může mít nepřátelská propaganda a obecně podvratná činnost největší účinek?

Odpověď: když může využívat existujících štěpení a rozporů ve společnosti. V případě propagandy mohou být nejsnazším cílem ta témata, která jsou záměrně či nevědomky nepokrývána, zamlčována či zlehčována médii hlavního proudu.

Závěr: působení cizí moci bude zřejmě nejúčinnější tam, kde vláda a případně i média selhávají ve svých úkolech. Horlivý boj proti nepřátelské propagandě může (byť neúmyslně) maskovat naše vlastní chyby, protože anti-propaganda naše problémy neřeší, spíše je jen zastírá. Není nic snazšího, než si říci „my konáme skvěle, problémy jsou jen výmyslem ruské (islamistické, neomarxistické, populistické atd.) propagandy“.

Otázka čtvrtá: jak lze proti propagandě nejúčinněji bojovat? Respektive, co musíme udělat pro např. 20% či 80% omezení účinnosti nepřátelské propagandy? A kolik nás to bude stát – ať finančně či ve smyslu omezujícího zásahu do veřejné diskuse?

Odpověď: existence CTHH předjímá účinnost právě tohoto útvaru. Nás jako daňové poplatníky by mělo zajímat, na jakých datech a analýzách tento předpoklad stojí. Zároveň se ptejme na odhadovaný efekt působení daného útvaru v kontextu deklarovaných metod působení.

Měřítkem úspěchu přitom nemůže být vyvíjení činnosti samotné (popírání nepravdivých zpráv), nýbrž měřitelný pokles účinnosti nepřátelské propagandy. Podobné záležitosti se nevyčíslují lehce, alespoň pokus o hrubá měřítka je však žádoucí.

Závěr: nemá smysl vynakládat peníze a úsilí na něco, co bude mít marginální, či dokonce negativní dopad.

Považujme výše zmíněné otázky na moment za vyřešené. Nabízejí se však hned čtyři další otázky.

Otázka pátá: bude útvar bojovat jen proti nepravdivým (totiž fakticky mylným) zprávám, či i proti alternativním interpretacím faktů, předpovědím apod.?

Odpověď: je přirozeně na centru.

Závěr: v případě boje jen proti fakticky mylným zprávám roste transparentnost celého procesu. Otázkou je, nakolik propaganda stojí na fakticky mylných zprávách (nová švédská studie ukazuje, že spíše omezeně (viz. odkaz). Zdůrazněme, že i zde přichází do úvahy otázka zjednodušení, vypravěčské hyperboly, ap. – zkrátka nevyhnutelné šedé zóny. V případě boje proti interpretacím a předpovědím se však dostáváme již na velmi tenkou půdu. Faktickou správnost lze ověřit, posuzovat správnost interpretací však může být nesmírně náročná odborná práce, často bez zcela definitivního rozuzlení. Ještě problematičtější by bylo posuzování (katastrofických, či optimistických) předpovědí a sám jsem zvědav, jakou metodu práce by zde centrum využilo.

Příklad – řeknu-li, že USA jsou zodpovědné za současný chaos na Blízkém východě, jde sice o interpretaci silně zjednodušující a případně zavádějící, ale nikoli zjevně nepravdivou (zkrátka proto, že přinejmenším část viny nesou). Přitom značná část propagandy (cizí i domácí) má právě tuto sofistikovanější podobu.

Otázka šestá: co je (nepřátelská) propaganda a co je legitimní, ale disentní, názor?

Odpověď: v případě zfalšovaných dokumentů, zjevně zdeformovaných vyjádřeních politiků apod. lze říci, že se jedná o úmyslné dezinformační akty. V těchto případech samozřejmě vítejme snahu rozkrýt původ a systém šíření dezinformací. Ale v případě argumentů a interpretací (nestojících přímo na zfalšovaných dokumentech apod.) nelze stanovit smysluplnou hranici mezi legitimním názorem a cizí propagandou. Lze poukázat na to, že aplikace některých názorů může vést ke ztrátě obranyschopnosti (např. principiální pacifismus) a ohrozit tak existenci státu. To však neznamená, že jsou všichni pacifisté cizími agenty. Nezapomínejme, že odstřelit nepohodlný názor jako nepřátelskou propagandu je nesmírně lákavé – pro veřejnou diskusi však zničující. Ano, v případě přímého ohrožení státu lze omezit veřejnou debatu. Jenže to by měl být zcela výjimečný a časově omezený krok.

Závěr: varuji před rychlým nálepkováním názorů jako propagandy cizí mocnosti. Zvykneme-li si označovat nositele momentálně nepohodlných názorů za agenty Moskvy (Bruselu, Washingtonu… doplňte dle svého přesvědčení), míříme mílovými kroky k destrukci otevřené veřejné diskuse. Ale ta je pilířem demokracie a i schopnosti identifikovat a řešit problémy.

Otázka sedmá: bude CTHH bojovat i proti vládním (případně spojeneckým) dezinformacím?

Odpověď: netuším.

I demokratické vlády někdy lžou svým vlastním občanům. Lež může být nezbytná a státnicky správná, to však není případ všech vládních lží a dezinformací. Jak se CTHH postaví k vládním dezinformacím (i ty mohou poškodit naši bezpečnost)? Bude držet vládní linii, či se obrátí proti vládě? Připomínám, že argumenty typu „je to pravda, protože to tvrdí NATO, EU, to či ono ministerstvo, utajovaná zpráva apod.“ nelze nekriticky přijímat, víme-li, že politici lžou i v demokraciích.

Pamatujete si ještě, jak kabinet Bushe mladšího ospravedlňoval invazi do Iráku vyfabulovanými tvrzeními o nepochybné přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku? Jak by v takové situaci reagovalo CTHH (ano já vím, čistě vojenské otázky CTHH řešit nemá)? Označilo by za dezinformaci tvrzení americké vlády, nebo by začalo oponenty invaze označovat za dezinformátory a nepřímo za hybridní hrozbu? V podobných případech se nutně posouváme k otázce zneužití centra pro vnitropolitické potřeby.

Závěr: jelikož vláda sama má někdy zájem dezinformovat, či skrývat informace, nemůže být jí přímo podřízený útvar skutečně nestranným arbitrem ve věci propagandy a dezinformací – rozhodně ne tam, kde část lidí pochybuje o věrohodnosti vlády.

Otázka osmá: jak zajistí MV, že útvar neposlouží k vnitro-politickému boji?

Odpověď: netuším.

Závěr: největší problém vidím v možnosti, že ministerský úřad poslouží (třebas i neúmyslně) k vnitropolitickému boji. Již z výše řečeného plyne, že neexistují ostré hranice mezi pravdou a propagandou. Co je horší, lze čekat, že zejména v šedé zóně může velkou roli hrát naše osobní ideové zakotvení. Progresivní liberál tak bude spíše kriticky zkoumat argumenty konzervativní, či pravicové (a naopak). Hrozí zde tedy (byť podvědomé) směřování pozornosti na jednu stranu politického spektra a přehlížení přešlapů stoupenců opačných pohledů. V takové situaci se snaha o posílení důvěryhodnosti vlády stává nutně chimérou.

Snahu čelit vlivovým operacím cizí moci považuji za legitimní, za stejně tak legitimní však považuji i kritiku týkající se efektivity zvoleného řešení a možných negativních dopadů na naši veřejnou diskusi.  Bude-li totiž obětí boje proti cizí propagandě otevřená veřejná diskuse, pak jsme jako demokracie prohráli.

Na místo závěru – praktická doporučení:

1)     Předně je třeba vypracovat důkladnou analýzu (i) závažnosti hrozby a (ii) efektivity (ceny) protiopatření. Na základě takovéto analýzy případně navrhnout systém protiopatření.

2)     Zvážit, zda je opravdu rozumné svěřovat boj s desinformacemi ministerstvu vnitra. V každém případě připravit silné pojistky, které zajistí, že nedojde k (i) zplošťování veřejné diskuse ostrakizací nepohodlných interpretací, či (ii) přímo k politickému zneužití.

3)     Posilujme systematicky mediální gramotnost a kritické myšlení. To je však úkolem škol (základních, středních i vysokých), ne ministerstva vnitra. Fakt, že nemalá část lidí je schopna vzít vážně jakýkoliv nepodepsaný text (nemluvě o chybějících zdrojích) je děsivý. To je však hozená rukavice ministerstvu školství, ne ministerstvu vnitra.

4)     Nabízí se otázka, zda strach z působení cizí moci není mimo jiné důsledkem rezignace na patriotismus. Není nakonec posilování přiměřeného a neagresivního patriotismu nejlepší prevencí před působením cizí moci?

Zdroj: Jan Kofroň, Realiste.cz

Jan Kofroň