Jak na integraci?

Ilustrační fotografie: Mstyslav Chernov - Own work / Wikimedia ( Refugees strike in front of the Budapest Keleti railway station, 3 September 2015 )

Otálení s přijímáním uprchlíků může znamenat i to, že si nebudeme schopni a moci řádně vybrat, koho chceme preferovat.

Často slýchám názor, že někteří naši spoluobčané jsou náchylní sahat po rychlých a jednoduchých „řešeních“ (ačkoli tzv. antisystémové, tedy protidemokratické politické strany žádné řešení ve skutečnosti nenabízejí, nabízejí tak maximálně okleštění občanských a lidských práv, která se ti nejbystřejší z lidí snažili posledních 200 let vybojovat pro všechny – i pro ty, co o ně bohužel nestojí) z toho prostého důvodu, že s nimi vláda, ale bohužel ani demokratická opozice pořádně nekomunikují a veřejně shodují se jen na tom, že „řešení je třeba najít“.

Dobrá, tak to pojďme zkusit. Připomínám na úvod, že nejsem zvoleným politikem, nemám přístup k mnoha důležitým datům a má soukromá vize je tak jistě nedokonalá a strohá, na druhou stranu si ze stejného důvodu mohu říkat, co mě napadne, a kašlat na to, co si o mě kdokoli bude myslet, čehož s železnou pravidelností s vděčností využívám a využiji toho i tentokrát.

Proč se imigrací vůbec zabývat?

Jen stručně na téma, proč bychom se imigrací a integrací měli významně zabývat: Je to politické téma, které když si kvalifikovaně neosvojí demokratické partaje, budou se na něm vozit neschopní a nekompetentní, jejichž jediný plán bude budovat antisystémové ozbrojené složky, šikanovat cizince a oplotit zemi, která se z posledního plotu bude ve skutečnosti vzpamatovávat ještě desítky let. Poznáte to snadno z toho, že nám stále vládne kasta lidí, co se ke kapitálu a potřebným informacím dostala v 60.-80. letech, tedy v době, kdy běžní občané bez kvalitních kontaktů na Kreml mohli tak maximálně čumět do blba. Tímto zdravím pány Babiše, Klause a Zemana – na jejich obhajobu je však nutno říct, že to, že 26 let po revoluci stále nemáme dostatečně vyzrálé přirozené společenské autority, které by jim mohly politicky konkurovat, je vlastně tristní. Ale zpět věci.

Další důvod zabývat se imigrací je jednoznačně bezpečnostní. Měli bychom stát o to, aby se nezhoršovaly naše vztahy s blízkými obchodními partnery, zejména s Německem. Evropskou unii stojí za to zachovat a ať je její budoucnost jakákoli, měli bychom v ní hrát co nejzásadnější úlohu. Nebylo snadné se do ní dostat a odměnou nám byla nebývalá prosperita a bezpečnost. Neříkám, že současný model EU je ideální, ale mrkněme se pozorně, jak snadné je napadnout evropskou zemi, co v Evropské unii není, nyť doufám, že i jí to brzy čeká – Ukrajina si to za obrovské vzepjetí občanské společnosti zaslouží. Budoucnost je nenapsaná a bude vypadat tak, jak bude vypadat naše práce. Čím budeme pozitivnější a konstruktivnější, tím víc se náš přístup odrazí i v naší budoucnosti.

Pokud stojíme o zachování evropských hodnot a pokud stojíme o Evropu spřátelených, spolupracujících zemí, kde neexistují cla, funguje volný pohyb osob a kapitálu, měli bychom ochotni kromě ždímání dotací a svalování veškeré viny za cokoli, co nefunguje, na evropské byrokraty, také umět být kolegiální. Umět podat pomocnou ruku evropským státům ve chvíli, kdy potřebují zvládnout to, co jsme se rozhodli nazývat migrační krize, tedy prostý fakt, že sem z rozvrácených zemí (na jejichž rozvratu se v minulém století západní i východní blok, tedy první a druhý svět dle konceptů z období studené války, zásadním způsobem podílel) míří davy nešťastných lidí včetně významného procenta rodin z dětmi. Připomínám dle známých a dohledatelných dat, že nejvíc uprchlíků sem míří ze Sýrie, následně i Iráku a Afghánistánu.

Nemažme si med kolem úst, všechny přijmout nelze, ale s těmi, co už v Evropě jsou, bychom to měli zkusit, a pokud mají na azyl právo dle mezinárodních smluv, je to dokonce naše povinnost. Z některých povinností bychom neměli v žádném případě slevovat, jinak je mezinárodní právo zase jen cár papíru a já jsem za to, aby jej byly schopny dodržovat aspoň civilizované státy, mezi nimiž bych Českou republiku rád viděl. Druhá stránka věci je, že je na evropské úrovni třeba navázat dobré vztahy s „tranzitními zeměmi“ na blízkém východě a v severní Africe, a ideálně se zabývat azylovým řízením už na jejich půdě. Davy lidí vůbec nemají brouzdat tisíce kilometrů Evropou, máme mít na víc. Je to dobré pro naši i jejich bezpečnost. Spolu s tím je třeba odpovědně přistoupit k dalšímu významnému problému – rozbít obchod s lidmi v podobě organizovaného zločinu, který ho představuje a zaštiťuje. Pravda, k tomu potřebujeme lepší vztahy s Tureckem, Egyptem či Lybií, na které jsme dlouho kašlali a teď sklízíme výsledek vlastní apatie (jako už mnohokrát). To je problém evropské diplomacie, jíž jsme ovšem součástí. Kvalitní návrhy na řešení bezpečnostních a humanitárních problémů by měly být v evropských orgánech slyšeny i z Česka. Umět vymyslet a umět se postavit za konstruktivní řešení problémů je cesta k tomu, jak tuto zemi dostat opět na mapu světa.

Čili když si to shrneme, pomoci pár tisícům a třeba i desetitisícům lidem je malá daň za naši bezpečnost a prosperitu, když už někomu nestačí, že nám to zlepší karmu před zraky všemohoucího. V minulosti jsme zvládli několik vln běženců, stačilo trochu podat ruku, a dnes mám mezi přáteli mnoho lidí, kteří prchli z Řecka, Bosny, Srbska nebo Chorvatska. Syřané jsou schopní a houževnatí lidé. Lidé, co sem jdou, jsou zoceleni způsobem, jaký si většina našinců neumí představit. Postarají se o sebe, pokud k tomu budou mít přiměřeně důstojné podmínky. A vrátí nám to v dobrém.

Jak na to?

Upřímně řečeno, otálení s přijímáním uprchlíků může znamenat i to, že si nebudeme schopni a moci řádně vybrat, koho chceme preferovat. Čím aktivnější v této věci budeme, tím lepší šance máme na získání opravdu schopných lidí na svou stranu.

V ČR je mnoho lidí, co nabízejí své byty a prostory k ubytování těch méně šťastných a stejně tak zde je mnoho lidí a společností, co dotyčným nabízejí práci. Práce je u nás víc než dost: míra nezaměstnanosti dosahuje rekordně nízké úrovně. Stát nemá být zbytečně hypertrofovaný, proč taky – stačí, aby si nechal pomoci od lidí, kteří jsou pomoci ochotni. Nechat si vypracovat prosté rámcové postupy a síť kontaktů napříč společností a souběžně s tím vytvořit i plány integrace následující po azylovém řízení. Politicky bych to řešil tak, že bych rozdělil pravomoci a působnosti ministerstev tak, aby azylová řízení zůstala dle logiky věci vnitru, ale nad vzděláváním migrantů má mít patronát zkrátka ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, zatímco práci má řešit MPSV. Nejsem si jist, zda má někdo v této zemi reálnou představu, kolik lidí jsme schopni přijmout – na posouzení této otázky patrně dosud nevznikla potřebná data, ale smyslem by mělo být neopakovat v žádném případě integrační chyby ve Francii, kde jsou vidět pravděpodobně nejmarkantněji. To znamená primárně zamezit nejen vytváření ghett, ale i krizi identity.

Vytváření ghett bych se na místě státu snažil zamezit tak, že bychom lidi integrovali po rodinách, a sice dle modelu jedna rodina na obec/městskou část. Nikoho to nezatíží příliš. Dalším krokem by byla výuka jazyka (od toho máme aktivní lidi z řad dobrovolníků i neziskových organizací), vzdělávání (šup s dětmi do běžných škol jak jen je to možné!) a práce – kdo bude potřebovat pomoc státu s jejím hledáním, má mít možnost se na něj obrátit jako na zprostředkovatele. Od toho má mít stát výše zmíněné databáze pracovních míst pro azylanty.

Součástí integrace by měl být i ryze státní program spočívající v kulturním vzdělávání včetně ústavního minima (jež by ostatně výrazně prospělo i řadě našich spoluobčanů), ovšem s důrazem na to, že každý člověk žijící na našem území má právo na svou identitu a kulturu, pokud jeho jednání není v rozporu s ústavním pořádkem. Do tohoto mechanismu se hravě vejde každý, kdo to s touto zemí myslí dobře, zároveň však stát nesmí produkovat kulturní vykořeněnost, jejímž důsledkem by mohla být rostoucí frustrace na straně menšin i většinového obyvatelstva, jak to také vidíme v některých zemích Evropy. Základem kulturního vzdělávání by skutečně měla být primárně politická a společenská současnost, ale i historie České republiky. Jako naprosto klíčové vidím rámcové vzdělání v oboru ústavního práva, které je podle mě nejlepším instrumentem v boji proti jakýmkoli formám totalitarismu: vysvětlit co máme v Ústavě a přidružených dokumentech a proč, co to jsou lidská, občanská a kulturní práva, jak se s nimi zachází, jaký mají vliv na obrovský vzestup západní civilizace jako celku a proč. Možná by stál za zvážení i kanadský model – vyjádření věrnosti Ústavě při udělení trvalého pobytu nebo občanství, to je ovšem již vysoká ústavní hra a běh na dlouhou trať, který je třeba velmi detailně promyslet a pochopitelně jej aplikovat plošně – tedy v žádném případě nediskriminovat uprchlíky z muslimských zemí zvláštními požadavky. Jsou věci, které by měli znát všichni a měli by je znát proto, aby byli jako jednotlivci schopnější a svobodnější. S ohledem na muslimské vyznání některých migrantů bych v rámci ústavní výchovy dbal obzvlášť na vysvětlení práva na svobodu projevu (je možné a přijatelné principiálně urážet víru, přičemž hranice jsou tady a tady – každý je povinen to strpět, ale nikdo by tím neměl být ohrožen), ale i svobody vyznání (je možné vyznávat jakkoli svou soukromou víru, ale není možné prosazovat její sluku se státem, nutit ji většině a tak dále – tedy dle mého názoru principiálně to samé, co výše – každý by měl být povinen svobodu jiných strpět, ale nesmí jí být ohrožen).

Být v roli státu, doporučil bych obcím, na něž bych převedl gró samotné integrace a nechal jim dostatek pravomocí v rámci rámcově nastavených instrumentů, dělat například „sousedská setkání“ (nových rodin s občany ČR), ale i zvaní rodin s uděleným azylem na obecní a jiné kulturní akce. Věřím ale, že občanská společnost ve většině měst by zareagovala sama.

Závěr

V praxi si myslím, že bychom měli být schopni říct následující a takése podle toho chovat:

a) Evropské unii – chceme pomoci a chceme hrát v Evropě větší roli. Máme pro to dost dobré důvody. Nechceme být páté kolo u vozu, nechceme být nezodpovědná země, kterou neustále vláčí okolnosti, a nechceme být lidmi, kteří si sami nedokážou spravovat své věci a postavit se sami za sebe

b) našim občanům – víme, že imigrace a integrace představují určitá rizika, ale řešili jsme je a řešíme intenzivně ve spolupráci s našimi i evropskými bezpečnostními orgány a máme plán, který může být ku prospěchu všem, a to z těchto a těchto důvodu

c) migrantům – ti, co mají skutečné právo na azyl dle mezinárodního práva, jsou zde vřele vítáni a není problém, aby si zachovali svou kulturní a náboženskou identitu, pokud budou vždy respektovat vládu práva (respektive právní stát) a Ústavu České republiky jako liberálního a humanistického demokratického státu, což vždy znamená trpět omezení svých svobod ve prospěch svobod ostatních.

Tahle země má na to, aby byla krásným místem k životu pro všechny, kdo to s ní myslí dobře.

Jan Vrobel