Hoax v podobě několika položkového seznamu, který je šířen prostřednictvím e-mailu a sociálních sítí, je na internetu vysledovatelný minimálně už od roku 2012. Obsahově má k němu velmi blízko také o rok mladší článek izraelského arabisty Mordechaie Kedara, který převzalo značné množství blogů a internetových stránek (viz například tento čerstvý slovenský překlad – zveřejněný s upozorněním, že článek „možná“ není pravdivý).
Japonská ústava přitom výslovně garantuje svobodu náboženského vyznání. Ve zprávě amerického Ministerstva zahraničí o svobodě náboženství v Japonsku za rok 2014 není zaznamenán žádný případ, kdy by tato zásada byla porušena. Zpráva naopak zmiňuje, že Japonsko udělilo dočasné povolení k pobytu barmským muslimům, kteří do země přišli ve strachu z perzekuce. Zmiňuje taktéž pokračující snahy japonského Islámského centra (založeného roku 1966) o aktivity v rámci mezináboženského dialogu. Mezi ty patří například účast ve speciálních mezináboženských týmech na maratonu ve městě Kjóto.
Islámské centrum přitom není jedinou muslimskou organizací, která v Japonsku působí. Již roku 1938 byla postavena turecká mešita přímo v hlavním městě Tokiu (viz Tokyo Camii). Za původní stavbou (mešita byla v 80. letech kvůli poškození zbourána a nahrazena novou, vůbec největší v celém Japonsku) stála komunita tatarských imigrantů, která do Japonska utekla z carského Ruska na počátku 20. století a mimo jiné založila i mešitu v Kóbe.
Blog Turning Japanese, který provozují naturalizovaní japonští občané (mezi nimi i jeden muslim) pak zveřejňuje informace, jež rozporují tvrzení, že se muslimové nemohou stát plnohodnotnými členy japonské společnosti. Ke státem posvěcené diskriminaci nemůže docházet už proto, že se státní instituce na náboženství občanů ani cizinců nikdy neptají. Článek rovněž zmiňuje, že proselytizační činnost je v Japonsku dovolena všem náboženstvím a arabsky psaný Korán je k nalezení v každé místní mešitě.
Text hoaxu zmiňuje i různé společenské sankce, kterým mají muslimové v Japonsku čelit. Není samozřejmě možné vyvrátit existenci jednotlivých případů, v nichž by byli muslimové některými Japonci přijímání s nelibostí, v obecné rovině je ale toto tvrzení nepravdivé. I mezi známými osobnostmi Japonska najdeme jak přímo muslimy, tak osoby narozené smíšeným párům. Jmenovat lze třeba modelku Rolu (která má otce Bangladéšana) nebo herečku z filmů pro dospělé Fareezu Terunumu, jejíž otec pochází ze Sýrie. Česká fotbalová hřiště nakonec donedávna brázdil mimo jiné Osama Elsamni, syn egyptského otce a japonské matky a rodák z Okinawy. Televizní a filmový herec Mohammed Abedin, známý zejména z populárního seriálu Trick, se pak narodil přímo v muslimské Bangladéši.
V rozporu s fakty je rovněž tvrzení o absenci diplomatických styků Japonska s muslimskými zeměmi, jak výmluvně dokládá tento seznam japonských ambasád a konzulátů na Blízkém východě. Japonsko navíc uskutečňuje objemnou obchodní a kulturní výměnus Indonésií, zemí s největší muslimskou populací na světě. Pozornost japonské diplomacie se však nevyhýbá ani zemím Perského zálivu a přehlédnout nelze ani výrazný podíl Japonska na poválečné rekonstrukci Afghánistánu.
Z výše řečeného jasně vyplývá, že islám ani jeho vyznavači nejsou v Japonsku vystaveni žádným restrikcím, které by mířily specificky na ně a nelze ani tvrdit, že by v zemi vycházejícího slunce nebyli vítaní. Zprávy, které toto tvrdí, řadíme mezi hoaxy.
Publikováno na webu Hate Free Culture